Někde se to zaseklo, prošťouchnout.

Když jsem se v březnu na prvních dvou desítkách (Kbely 48:04, Pečky 48:56) nedostal s časem pod 48 minut, tak jsem si říkal, že to chce klid, že se to teprve rozjede. Pak přišel uvařenej půlmaraton v Praze (1:53:05) a bída pokračovala. Nymburská desítka (48:03) to taky nevytrhla a to je ještě o chlup kratší. Půlmaraton v Pardubicích (1:48:38) jsem tedy pojal spíš turisticky než závodně, hlavně z toho běhu mít dobrej pocit. Už už jsem začínal mít pomalu dojem, že se to rozjíždí, když přišla desítka v Semicích (49:23) a opět poněkud trapné představení. Osobně jsem moc zvědavej na maraton v Praze, to bude asi pořádná taškařice. To, že loňská sezóna byla víc než povedená a že letos asi žádný osobáky trhat nebudu, bylo jasný, ale že to bude až taková bída, jsem teda neplánoval. Jsem jasně někde zaseklej, ale nějak nevím proč. Zkusím si to sepsat a třeba mě napadne cesta z tohohle ťapkání.

Tak první hmatatelnej (viditelnej) negativní faktor jsou dvě až tři kila nadváhy po zimě oproti dlouhodobýmu stavu. Ze zkušenosti vím, že se to během měsíce samo spraví a dostane do těch správnejch mezí. Ale asi pro to budu muset ještě něco udělat, aby to padlo na těch 80 kilo. Ale že by tři kila navíc zapříčinily propad tři minuty na desítku? To asi ne.

V zimě jsem běžkoval stejně jako loni, spinningu jsem trochu ubral a bazénu bylo taky trošku míň. Ale jen nepatrně. Pohledem do tréninkového deníku koukám, že naběháno přes zimu mám tak o 15 procent míň než loni, ale rozhodně jsem to moc neflákal a je to srovnatelný s dřívějšíma sezónama.

Občas zařadím posilování a core training, takže odtud vítr taky nefouká.

Obecnou vytrvalost budu mít asi dobrou, protože běžet tempem kolem 5:30/km třeba dvě hodiny mi nečiní naprostý problémy. A po doběhu nejsem ani moc vyšťavenej.

Když vlezu na kolo, tak to taky pěkně jede. Průměr na silnici se pohybuje na standardních 30km/h. A na horákovi to v terénu taky pěkně lítá.

Co ale naprosto nefunguje, to je dejchání. Obecně je můj běh omezován tím, co udejchám a né třeba tím, že by mě začaly bolet nohy. Jenže já letos na jaře mám problém dlouhodobě udejchat i tepovou frekvenci 160, což představuje tak 4:50/km. Dřív jsem tepy celkem bez problémů dokázal vytočit v maximu na 180 a letos to nevytáhnu při maximálním úsilí přes 175, protože to prostě neudejchám. Alergiema jsem nikdy netrpěl a ani teď nemám pocit, že bych s tím měl problém.

Ale jsem trpělivý optimista a vím, že kdo si počká, tak toho forma navštíví. Takže teď se už nikam honit na závodech moc nebudu a všechny budu brát jako přípravu na letošní první vrchol v Otrokovicích. Ale už i v Mělicích bych si chtěl pořádně zazávodit. Je teda jasný, že květen bude pekelně tréninkovej. Teď jen ten trénink správně namíchat.

No a na závěr optimistická fotka z Pardubic. Počasí, lidi, radost z pohybu a v cíli servis nevídanej.

PIM půlka 2011 – Pořádně silnej vývar

Jak jsem se tak osobně bavil se spoluběžci i četl na fórech a blozích, tak den, kdy se konal letošní pražský půlmaraton, asi nebyl běhu moc nakloněn. No pokusím se teď dát dohromady recept, podle kterého byla tahle sobotní lidové taškařice uvařená.

Tak za prvé je potřeba všechny suroviny pořádně vychladit. Tři čtyři měsíce zimy je tak optimální pro to, aby si běžci na zimu zvykly a bylo jim z jara dobře. Jakmile jsou všichni na zimu aklimatizovaní, tak je potřeba u pana Poručímevětrudešti objednat na den závodu pořádné teplíčko. To se budou všichni tetelit blahem, jaké je nádherné počasí. Diváků přijdou zástupy a co teprve objednané černé hvězdy. Ty budou ve svém živlu. A hlavně je potřeba získat hodně masa. Protože pořádný vývar se dělá z hodně masa. Když už máme tolik masa, že by se nám už málem do hrnce nevešlo, tak vytáhneme vychlazené suroviny a jdeme v tom pěkném teplíčku vařit. Takže přidáme na plameni a než se oteplí, tak si připravíme směs. Maso smícháme s atraktivním kořením. To by tak hrálo, kdybychom letos nezískali nějaké osobnosti, aby se média mohla popást. Do toho ještě trochu podivínů co skáčou po jedné noze nebo aspoň běhají pozpátku a jdeme do toho.

Nejdůležitější je před vhozením do hrnce všechno maso a koření nacpat do mlejnku. A po startu pomalu mlít a tím plnit hrnec. Ale pozor. To nejdůležitější z mlejnku vypadne hned na začátku a to jen několik zrnek máku. Tomu se musíme věnovat maximálně, protože to dává našemu vývaru lesk a slávu. Nejlíp je na nějakého černocha pověsit kameru a zabírat ho celou hodinu závodu. To, jak jsou na tom domorodí běžci, není až tak moc důležité a není o tom potřeba během závodu vůbec informovat. Ono by to ani nešlo, protože naše časomíra je trochu nedeterministická a aktuální údaje z mezičasů jsou holé věštění. No ale mezitím jsme všechno namleli a už se to pěkně vaří a kouří a bublá v hrnci.

Jak se tak maso pohybuje hrncem, tak ztrácí vodu. Tu je potřeba k masu přilévat. Ale ke konci už to není tak důležité, protože chceme, aby se nám vývar pěkně zahustil. Jenže ono spousta masa na to v tom teplíčku nemá a od 16km začíná kolabovat. A čím déle maso vaříme, tím ho kolabuje víc. Takové maso sbíráme z povrchu vývaru a odstraňujeme, aby byl vývar čistý.

No a to už jsme s vařením u konce. Mák máme dávno z hrnce pryč a silný vývar už jen necháme dobublat do konce.

Začíná to pěkně připalovat

No taky jsem se nechal v sobotu uvařit. Pro mě vražedná kombinace jediného horkého dne v jinak chladném období udělala svoje. Od čtvrtého kilometru jsem se vařil ve vlastní šťávě. Pot ze mě lil. Nevětrající firemní cyklodres se na mě lepil jak někde v tropech. Na každé občerstvovačce jsem do sebe nalil aspoň sedm kelímků, ale po kilometru jsem měl už zase žízeň jako trám. Navíc se dostavil klasický a v tomhle počasí očekávaný problém s dechem. Takže od dvanáctého kilometru to byl kontrolovaný posun k cíli s tím, aby to snad se mnou někde neseklo. No byl to tuhej boj. Asi jsem si pěkně naboural termoregulaci, protože ještě půl hodiny v klimatizovaném vlaku ze mě crčel studený pot. Prostě se mi to nepovedlo a absolutně jsem si to neužil. Čas 1:53:05 je dokonce negativní osobák. A těch padáků co letos bylo. Kam se hrabe maraton. Je vidět, že pod marketingovou masáží, dostane odvahu postavit se na start skutečně kdokoliv.

Na druhou stranu organizačně to bylo letos rozhodně nadprůměrné. Žádný chaos v koridorech, kadibudek spousta, nikde větší fronty a v cíli to taky pěkně odsejpalo. Letošní tričko je obzvláště povedené. Tak snad jen na druhých deseti kilometrech mohly být ty  občerstvovačky dvě a ne jen jedna. A real time mi nakonec taky po upozornění opravili, takže organizátor má za mě pochvalu. Televizní přenos byl jako vždy trochu slabší, ale já vím, že long distance běhy nejsou v televizi moc atraktivní. Holt z hovna bič neupleteš. V Pardubicích si budu muset trochu zlepšit půlmaratonský apetit. Tak v neděli v Nymburce na desítce ahoj.

P.S. Taky jste si všimli toho nádhernýho záchranářskýho pidiautíčka co operativně jezdilo kolem tratě? To mi přijde jako bomba nápad. Dostane se všude a záchranář nemusí tahat všechno v batohu na zádech.