To nebylo dobrý

To nebylo dobrý neposlouchat paní fyzioterapeutku a už vůbec nebylo dobrý neposlouchat vlastní tělo. To nebylo dobrý vyrazit minulou sobotu na kolo a následně v neděli na hodinu a půl běhu. Ale to vím až teď, jako vždycky příliš pozdě. A jako vždycky se ukázalo, že tělo se nenechá vojebat a když dává najevo, že něco nejde, tak to prostě nejde. A tomu, kdo se to pokusí zlomit se odvděčí tak, jak si zaslouží. Zase jsem dostal jednu lekci pokory, kterou si budu teda sakra pamatovat.

Lehce navážu na poslední spot a to ve chvíli, kdy jsem si šel pro rady k fyzioterapeutce poté, co jsem se dal po injekcích jakžtakž do chodivého stavu. Paní fyzioterapeutka mě vyslechla, hodila na mě elektrody, trochu na mě vířila proudem a pak mě začala nabádat. Poté co mě jako bonus po posledním extempore s kontejnerem a v kuchyni začala bolest vystřelovat přes hýžďový sval do stehna a občas až do holeně mě upozornila, že se to s ploténkou evidentně zhoršilo a že by to chtělo pěkně klid a hlavně žádnou tréninkovou zátěž. Vyprosil jsem si na ní teda aspoň po několika dnech povolení plavání. Pár dní jsem počkal, a i když většinu rehabilitační cvičení jsem nemohl dělat z důvodu střílející bolesti do stehna, tak jsem začal s plaveckým tréninkem na Doksymana. Plavat celkem šlo, ale odsedět si to pak v práci byl celkem očistec, protože noha se pokaždé začínala povážlivě ozývat. S vidinou blížící se půlironmanské premiéry jsem ale nedbal na nic a začal jsem i běhat. To šlo taky dobře. No když už plavu a běhám, tak co nezkusit teda i to kolo. No zkusil jsem to, ale kvůli tomu střílení do stehna to moc nešlo. Ale protože jsem si o sobě myslel, že jsem tvrďák, tak jsem ještě pár dní počkal a šel jsem do toho znova. No a pak přišel minulej víkend. Naplánoval jsem si testovací zátěž, jestli to má skutečně smysl trénovat a jestli to půjde. V pátek jsem objel na kole cvičně 40km na hrazdě a trochu se proběhnul. V sobotu dopoledne standardní bolest v noze, ale kdo by se tím zabýval, že. Takže odpoledne na kolo a ve dvojici jsme si pěkně šlápli 60km na hrazdě v docela svižném tempu v kombinaci s běžeckým přechodem. V noci se ozvaly záda i noha, takže Ibalgin přišel opět ke slovu. Ráno jsem vstal s úplně tvrdým stehnem, ale na běh jsem přesto vyrazil s tím, že to snad rozběhnu. Po hodině mi bylo jasný, že to teda nerozběhnu a další půl hoďky jsem to bral domu. No a v noci to začalo.

Pekelná bolest v kříži a v noze od prdele až do holeně. Neexistovala poloha, kde by to aspoň chvíli nebolelo. Plotýnka pravděpodobně zahájila razantní útok a brnkáním o patřičné nervy se hlásila o svá práva. Takže po probdělé noci jsem šel opět navštívit doktora. Ale ouha, měl dovolenou a u zastupující doktorky fronta jak za komančů na banány. Prdím na to a jedu do práce. V práci to nejde. Jdu teda na Chodově na polikliniku žebrat o injekci. Místní doktoři mají buď dovolenou, nebo ordinujou až odpoledne. Cestou se stavuju v soukromém medical centru, kde mě utěšují, že injekci proti bolesti mi za směšných tři a půl tisíce milerádi aplikují. No to mě to rázem na chvíli přestalo bolet :-). Po obědě jdu čekat na spásu do čekárny. Injekce se nakonec dočkám a jako bonus i rentgenu. Z toho ale asi moc vidět nebude. Injekce zabrala tak napůl a další Ibalginy přicházejí na scénu. Další probdělé noci a peklo v práci vsedě u počítače. Když si vzpomenu, s jakou obřadností jsem před dvěma týdny bral první Ibalgin. Teď do sebe láduju tři denně abych přežil. V pátek se konečně dostávám do nemocnice k neuroložce. Po vyšetření mě uklidňuje, že to skutečně vypadá na ploténku a píše mi prášky na uvolnění svalstva a na bolest něco víc ohleduplnějšího k tělu než Ibalgin. Přeci jen bych si nechtěl pochroumat žaludek a střeva delším užíváním růžového fenoménu. A jako poslední záchranu kapky na akutní bolest. Zkusil jsem v noci jejich poloviční dávku a ta mě uzemnila na šest hodin. Tak s tím teda opatrně a skutečně až když nebude zbytí. Naplánovala mi příští týden CTčko s obstřikem a na září magnetickou rezonanci. Pak už bude jasno.

Naštěstí jak jsem teď měl prodloužený víkend volno, tak jsem ležel a začalo se to postupně mírně lepšit. Alespoň jsem teda byl schopen absolvovat dnešní noc bez prášků na bolest, i když moc jsem toho teda nenaspal. Záda už povolily, ale teď je největší problém bolavá noha a velká bolest při vstávání.

Za letošním Doksymanem jsem už zavřel dveře. Sportovní věci jsem všechny naházel do pračky, kolo do špajzu a běžecký boty do botníku. Ty teď stejně nebudu pár týdnů a možná i měsíců potřebovat. Řekl jsem si totiž, že tentokrát už to tělo poslechnu a dokud nebudu mít ty záda v dokonalém stavu, tak s tréninkem nezačnu. Klidně obětuju podzimní část běžecké sezóny. Hlavně abych příští rok mohl konečně pokořit půlku a pak hlavně celý ironman a klidně už v červnu :-).

Tak a tímhle končím s těmahle pesimistickejma blábolama. Ve volnejch chvílích teď budu zocelovat jiný svaly. Oprášil jsem dámu a člověče nezlob se. A do počítače nainstaloval oblíbený hry, takže nepřátelé, máte se na co těšit :-).