Večerní běh městem Čelákovice - 17.listopadu

Vždycky takhle ze začátku listopadu řeším takové malé dilema. Proti sobě stojí dva zájmy týkající se 17.listopadu. Rozhodování, jestli jet na tradiční „relaxační “ víkend s kamarádama do Špidlu, nebo se zúčastnit domácího večerního běhu Čelákovicemi, je vždy moc kruté, protože bych chtěl samozřejmě nejradši zmáknout oboje. Letos jsem měl štěstí, protože 17.listopadu bylo v pondělí, takže obě akce do sebe nádherně zapadly.

Relaxační pobyt ve Špindlu probíhal podle obvyklých not. Buď se naše skupina osvěžuje na chatě, nebo v nějaké pěkné hospůdce na trase procházek. Abych ale neměl černé svědomí, tak jsem si šel v neděli zatrénovat do kopců a po hodince ve studeném dešti bych řekl, že jsem běžel jen do kopce. Asi to byla pravda, protože posledních deset minut jsem běžel z brutálního kopce dolu, kde jsem sestoupal všechno to, co jsem si před tím hodinu nastoupal. No každopádně během několika hodin o sobě dalo prdelní svalstvo nezvyklé na podobné taškařice silně vědět a obzvláště vstávání na záchod od stolu byl celkem zážitek.

V pondělí po přesunu zpátky do Čelákovic mě teda prdelní svaly bolely jak čert, ale říkal jsem si, že to rozběhám před závodem. Sbalil jsem si minizavazadýlko a vyrazil jsem ke startu, což je cca 400m od baráku a to je moc příjemný. Letošní účast byla hojná a tak všude pobíhalo spousta lidí. Přihlásil jsem se a šel jsem protahovat a rozklusávat. Jak se tak rozklusávám a čumím na zem, abych někam nešlápnul, tak najednou zvednu hlavu a málem jsem v té tmě nápálil do Róberta Štefka. To by byla pěkná patálie sejmout favorita závodu ještě před startem, ale nakonec to bylo v klidu. V Čelákovicích se běhá odděleně podle kategorií, aby se lidi v té tmě a na chodníku moc nekašili, takže moje předsevzetí je vždycky jasný. Doběhnout mezi těma mladýma chrtama aspoň třetí od konce :-). Jak se neběží společně s veteránama, tak nějak nemám s kým soutěžit. Kouknul jsem se teda na ženský, pak na veterány, kteří si to mezi sebou tradičně pěkně rozdávali, a pak se šlo hned na věc.

Krátce po startu byli všichni podle očekávání fuč a já si běžel svým pečlivě zvoleným tempem. Po prvním ze čtyřech okruhů, kde každý obsahuje jeden táhlý výběh k nádraží a jeden seběh ke škole, jsem zjistil, že jsem předposlední. No budu do toho muset trochu šlápnout. Zatím mi to běželo, tak jsem trochu zatopil pod kotel a věřil jsem, že se jako tradičně najde pár mladíků, kteří to přepálili a skončí jako můj skalp. Ve druhém okruhu jsem se začal přibližovat nejbližšímu soupeři a ve třetím kole jsem ho předběhl. Zároven jsem dostal kolo od Štefka a spol., kteří se kolem mě přehnali tradičně jako vítr. Tempo jsem měl celkem dobrý, tak jsem osolil ještě jednoho, kterýho jsem za jeden kilometr stáhnul tak o 200 metrů. Ve čtvrtým kole jsem jen držel tempo a pozici, což nebyl zas takovej problém, protože ti za mnou pěkně vytuhli a nezlobili. Cílem jsem si proběhl osamocen v čase 29:46, tak ani nedošlo na nějaký cílový sprinterský souboj. Škoda, tak snad příště. To už určitě i Ivo Domanský byl rád, že bude konec, protože kosa byla zrovna ten den docela velká (jak je vidět ani jsem nepropotil šátek :-) ) a horkej čaj s buřtem už čekal na svoji chvíli slávy.

Vyhlašování a tombola letos proběhly v rekordně krátkém čase a pěkně svižně to odsejpalo. Kolo jsem teda zase nevyhrál, ale příští ročník na něj určitě políčím znovu. Pro triatlonisty snad jen poznámku, že ženský vyhrála Radka Vodičková, který to běželo moc pěkně. Letošní ročník byl po všech stránkám hodně vyvedenej s čímž určitě souhlasí i ostatní účastníci.

Výsledky tady.