9th Moon

Dřív než můj Polar zaklepe bačkorama

2011-12-30T15:44:00.000+01:00

Jako správný běhonováček jsem si v roce 2004 po prostudování hromady tréninkové literatury a po nabytí úzkostného dojmu, že bez sporttesteru to prostě nepůjde, pořídil Polar S410. Tenkrát to bylo jednoduché. Kromě Polaru tady v podstatě jiná firma nebyla a tak průzkum trhu a výběr modelu nedal moc práce. Byl to držák a kromě občasné výměny baterky v hodinkách nebo v hrudním pásu s ním nebyly absolutně žádné problémy. No jo, jenže nic netrvá věčně a loni už dával najevo, že jeho dny začínají být pomalu sečteny. Samovolně se restartoval a vůbec byl takovej nepříjemně nestabilní. V servisu vyloučili problém s baterkou a provedli vědecký úkon adjustace kontaktů, jak to nazývali, a hodinky dalších pár měsíců fungovaly výrazně spolehlivěji. Jenže měsíc zpátky se zase Polar začal vzpírat. Další servisní zásah ho resuscitoval zpět na tento svět, ale už mu nevěřím ani čudlík mezi očima.

Polar S410

No a než zasvítí na displeji poslední „Good bye“ a já si pod vousy zamumlám „Král je mrtev, ať žije král“, tak bych měl už rád jasno v tom, co mě bude ukazovat číslíčka jako jeho nástupce. Ono je vůbec nejlepší ujasnit si, jaký by ten nový král měl být. Dřív jsem furt sledoval tepovku, intervaly a všechno možný a byl jsem na těch číslíčkách a grafech v počítači dost závislej. Nojo jenže to se za poslední rok a půl dost změnilo a když to občas zrovna neukazuje, tak mi je to i trochu fuk, protože stejně někam doběhnu a pak se vrátím a ty číslíčka mě už zas tak neberou. Takže z tohohle pohledu by to vypadalo na nejlevnější model, co ukazuje jen tepovku a šmitec. Ale je mi jasný, že nová hračka se spoustou novejch možností dodá mému snažení nové impulsy a bude s těma číslíčkama zase sranda. No, a protože ceny toho, co přichází v úvahu, jsou docela dost vysoký a než za něco vypláznu něco kolem sedmi palackejch, tak chci mít jistotu, že je to to pravé. Naštěstí modely v tomhle segmentu se mění jen pomalu a není to jak s mobilama, tak si myslím, že získané poznatky budou mít rozhodně vysokou trvanlivost.

Takže já si tady trochu zaspekuluju, a kdybyste měl někdo nějaké osobní poznatky k tématu, tak mi je prosím dejte do komentáře, abych nežil v bludu a vedl své myšlenky tím správným směrem.

Tak prvním dobrým krokem je vybrat značku. Co se Polaru týče, tak si myslím, že jim lehce ujel vlak, ale zase na druhou stranu jsou to fakt držáky a lety prověřené. Jen se mi nelíbí ty jejich přívěšky na boty a všude, abych si byl schopnej změřit, kolik jsem toho vlastně uběhnul nebo ujel. Suunto mi nikdy nepřišlo moc důvěryhodný, tak tudy asi radši ne. Pak tady máme Timex s jeho modely jako třeba Run Trainer. Musím říct, že s těma jsem neměl absolutně žádné dočinění a neznám ani nikoho, kdo ho používá, tak tady budu vděčný za jakékoliv informace. Sigma dělá dobré cyklocomputery, ale do sporttesteru bych od nich asi nešel. No, a pokud vynechám obskurní východoasijské modely v Gigasportu nebo Hervisu, tak už zbývá jen Garmin, který je teda momentálně můj favorit.

A musí to bezkonkurečně umět následující. Měřit HR, používat GPS pokud možno bez žádného dalšího přívěsku, tedy rovnou v hodinkách, komunikovat s počítačem buď přes kabel (USB) nebo bezdrátově (ale žádný audio chrčení nebo infra jako má Polar, to už je dneska mimo mísu). Získaná HR a GPS data importovat do nějaké obecně rozšířené webové aplikace. Musí mě to umět upozornit, že jsem uběhl kilometr, nebo ještě líp nějakou přednastavenou vzdálenost, a sejmout v tu chvíli mezičas. Tedy něco jako auto lap. Musí to ukazovat v jednu chvíli HR a zároveň absolvovanou celkovou vzdálenost a aktuální tempo. A musí to být bezpodmínečně vodotěsné. Se zapnutou GPS by to mělo vydržet alespoň půlironmana, tedy tak min 6 hodin. No a nic jinýho asi nepotřebuju. Jo a ještě by se to mělo dát nosit jako klasické hodinky do práce.

Momentálně po asi tříhodinovém zevrubném průzkumu trhu mi z toho vychází jako vhodný kandidát GARMIN Forerunner 210W HR Premium, ale nebráním se žádným jiným nápadům. Obzvlášť ty Timexy mi nedaj ještě spát. Jen už teď konstatuju, že 310XT mě nějak nezaujal designově i když toho umí určitě spoustu.

Já vím, není to jednoduché, tohle dilema výběru. Zlatej rok 2004 J

Návštěva v Království železnic

2011-12-29T13:59:00.000+01:00

V době běsnění předvánočního chaosu jsme se vydali zklidnit vibrace do stálé expozice modelové železnice a ráje všech železničních modelářů Království železnic. Sice nejsem žádný zarytý fanda vláčků, ale tady jsem byl moc mile překvapen. A proč tenhle spot vlastně nespadá do kategorie offtopic? No počkejte, na konci se to dozvíte.

Pláž pro plavkaře a nudisty. Samozřejmě spořádaně oddělená plůtkem.

Království železnic najdete hned u metra Anděl a rozkládá se v bohatýrsky dimenzovaných dvou podzemních patrech. Hned na začátku si můžete všechny svršky a věci uložit do uzamykatelných skříněk a pak se hned můžete pustit do průzkumu expozice. Hlavní část tvoří jak jinak rozlehlé modely kolejišť propracované do nejmenších detailů. Střídá se den a noc, všechno svítí a bliká, vláčky se prohánějí po kolejích a autíčka po silnicích a všechno to tak pěkně funguje. Občas se teda srazej třeba dvě autíčka na silnici a je potřeba zásah lidského faktoru, ale aspoň člověk vidí, že se dá na určitá místa modelu klidně šlápnout, aniž by se obsluha propadla po pás do lepenky a stromečků. U modelů je vidět, že si s tím autoři vyhráli skutečně poctivě a zakomponovali sem spoustu scének a scenérií, takže ideální je si někam stoupnout, zastavit se a všechno pečlivě prozkoumat aby vám nic neuteklo. Pak postoupit o pár metrů a znova zkoumat a bavit se. Je tam toho fakt hromady od klasických nádraží a typických budov pro ten který region až po sympatické špeky jako třeba zásah VB a STB proti máničkám na zakázaném koncertu, zásah proti sebevrahovi co chce skočit z mostu, rockový festival s Čechomorem, sprejeři co stříkaj na most, a nebo dokonce nudapláž a dynopark. No schválně, kdo tam najde v lese človíčka, co leze na strom a dole na něj čekají dva medvědi?

Dynopark v Království železnic. Samozřejmě patřičně zmenšený.

Některé modely jsou dokonce lehce interaktivní a po stlačení tlačítka se třeba někde něco rozsvítí nebo se třeba roztočí vrtule větrné elektrárny. Takže pro děti to skýtá další povyražení.

Když už jsme u těch dětí, tak na ty jsou tam zařízeni taky dobře. Když už to některé přestane bavit, tak si může jít hrát do herny v dětském koutku, nebo se může koukat v malém kině na něco animovaného, nebo se třeba pohoupat na mašince. Velkou část expozice tvoří taky modely z Lega popřípadě celý ostrov z Mašinky Tomáše a to děti baví taky náramně.

A když už máte mašinek a všeho toho hejbání plné zuby, tak si můžete u východu v jedné místnosti prohlédnout interaktivní model celé prahy o rozloze 115,5 čtverečních metrů. Ten má vlastní web.

Když už se tam vypravíte, tak si vyhraďte alespoň dvě hodiny. My tam byli tak tři a uteklo to ani nevím jak.

No a nakonec ta slíbená sportovní tématika, když už provozuju sportovní blog. Na následujícím obrázku je jedna ze scének a tou je co jiného, než běžecký závod J

Vyhlašuju válku volně pobíhajícím psům

2011-12-16T21:39:00.000+01:00

Když teď zase rozjíždím ty svoje pohybové aktivity, tak začneme hned od podlahy. Zná to každý běžec. Běžíte si bezstarostně vesnicí nebo podél řeky a kde se vzal tu se vzal, na cestě se zjeví hafan rafan. Drží vás pěkně v šachu a jediné co vám zbyde je oběhnout to po poli, naběhnout si pár kiláků a zasrat si neskutečně boty. Majitel samozřejmě nikde, nebo někde hodně daleko. Stává se to každému, ale mě už poněkolikáté a už to nehodlám trpět.

Nebo mi tuhle říká Láďa Stančo, že když běžel podél Labe, že na něj začal dorážet nějakej podvraťák a jak se ho snažil setřást z nohy, tak se k němu žene jeden hulvát ze skupinky asi tří opodál postávajících maníků. Konečně, říká si a doufá, že chlápek popadne psa a vypadne. Ale vono kulový. Ten chlápek vůbec neběžel odchytit jeho čokla, ale běžel mu dát přes hubu za to, že mu kope do psa. Po menší strkanici se mu povedlo opustit kolbiště, ale kde to jsme?

Uff, tady by bylo zbytečný plejtvat zásoby

A tak hned jak jsem na nějakém slevovém serveru uviděl dva pepřáky v celkové ceně 84.- včetně nože jako bonusu, tak jsem nelenil. Takže při běhu je pepřák v pohotovosti a začnu se nekompromisně bránit. Buď proti psům, nebo proti nezodpovědnejm majitelům. Padni komu padni. Jen doufám, že budu vždycky rychlejší. No a jinak holt začnu kličkovat J

Uááááááá, protáhnout, zaklapnout a jedeme zas dál

2011-12-16T21:10:00.001+01:00

No teda, poslední spot na blogu z 26.září, tak to jsem trochu přehnal. Rozhodně jsem neměl v plánu nechat vás moji mílí tak dlouho na holičkách, ale věřte, že to nešlo jinak. V říjnu jsem několikrát rozepsal celkem atraktivní spot, ale na jeho dokončení se nějak nedostávalo a jak jeho aktuálnost vyšuměla, tak už nemělo cenu ho zveřejňovat. Pekelně jsem trénoval na maraton ve Stromovce pod 3:30 a věřím, že bych ho i dal, ale nemoc mi to zatrhla, tak si budu muset ještě počkat.

A pak přišel listopad a s ním se spustil běh událostí, které jsem bohužel neměl absolutně žádnou moc ovlivnit a téměř jakkoliv usměrňovat. Souběh extrémního psychického a časového stresu ze tří různých směrů mi dal teda pěkně pokouřit. To ironman je proti tomu šumák, protože tam vlastně o nic nejde. Ale už to tak vypadá, že se všechno pomalu vrací do starých kolejí a tak bude zase čas i na nějaké ty veselé zážitky z natáčení.

Tak třeba 16.listopadu vybojovala Anežka svoje první stupně vítězů, no neberte to J.

Příště to bude chtít první flek, protože tam byla Barbína, takhle z toho byl jen Myšpulín

Za ty dva perný měsíce jsem si zase potvrdil, že nejhorší je bezmoc, že radši ruce pryč od projektů pro státní správu a že se nikdy i přes maximální snahu člověk nezavděčí všem. No někde člověk ty zkušenosti získat musí, ne? No a vlastně nakonec, co tě nezabije to tě posílí J

Tak nelelkovat a vyběhnout …

Běchovice 2011 – stále kvoká, stále kvoká

2011-09-26T15:49:00.000+02:00

Jestli mi to na nějakých závodech skutečně dlouhodobě nejde, tak to jsou na stopro Běchovice. Nezáleží na typu a stylu přípravy, na tom, jestli jsem jen běhal, nebo jezdil triatlony, prostě jak se tam postavím na start, tak hned po prvních desítkách metrů je jasný, že to letos bude zase stát za prd. Stejně tak jako ani moc nezáleží na tom, jestli začátek rozeběhnu rychle nebo v klídku, tak ani nezáleží na počasí, které zrovna na tu neděli v září vyjde. Je to zkrátka každej rok stejný. Před startem silný optimismus a po startu kruté vystřízlivění. Tuhý nohy a pocit, že to nejsem schopnej pořádně rozdejchat. Pak už je to jen boj, jestli to ten rok bude pod nebo nad padesát.

No posuďte sami 2004-46:55 (nejlepší čas snad jen díky první účasti), 2005-50:28, 2006-51:05, 2008-48:32, 2010-48:05, 2011-49:53.

Klasika, dloooouhé čekání na start.

Loni jsem vyhlašoval, že jestli se nenajde nikdo s podobnou výkonností, s kým bych si to mohl na trati osobně rozdat a vzájemně se tak motivovat a hecovat k výkonu, tak že tam už nepojedu. Letos se nikdo nenašel, ale stejně jsem se optimisticky přihlásil. No a všechno bylo podle očekávání jako každý rok. Tak to ani nebudu rozepisovat, protože bych se už poněkolikáté opakoval. Zkrátka problémy s dýcháním a tepovkou na celé trase a na konci sprint o to dostat se aspoň pod padesát. A to jsem byl dokonce trénovat kopce na Geofyzikálním běhu a tam to šlo celkem pěkně.

Takže letos už ale fakt, buď bude příští rok soutěžní motivace s nějakým kamarádem, nebo nejedu. Samotnýho mě ty Běchovice už skutečně neberou. Budu se muset příští rok v srpnu po někom poohlédnout ...

P.S. Za ilustrační fotku díky Honzovi Herdovi.

Flowin, spíš takovej holčičí

2011-09-19T18:00:00.000+02:00

Nedávno jsem na nějakém slevovém serveru objevil a pořídil slevu do studia, kde kromě jiných aerobních aktivit nabízejí také Flowin. Kdo neví co to je, tak se může více dozvědět na webu www.flowin.com nebo na youtube. Sami dobře víte, jak je náročný se doma mezi vším tím trénováním donutit k nějakému cvičení aby se tělo trochu protáhlo a zpevnilo a tak jsem si řekl, že by to mohla být celkem zábava a zajistil jsem si osm sezení/ležení. Mám takovej dojem, že Flowin vymyslela ve Švédsku nějaká hospodyňka, když doma drhla podlahu, ale ať to bylo jakkoliv, tak když se to dělá pořádně, tak to dá pěkně zabrat. Zarezervoval jsem tedy pro mě a Honzu K. dva flíčky na pondělí a vyrazili jsme.

Studio je to na Praze 1, takový příjemný, malý a tichý. Po příchodu jsme se nahlásili sympatické paní recepční, ze které se následně vyklubala i předcvičovatelka a ta nám prozradila, že tam mají jen jednu malou šatnu a ta že je dámská J Tak jsme se zeptali, zda k nim teda občas chodí i nějací chlapi a slečna zavrtěla hlavou, že prý ne J. Oni jsou tam tedy primárně zaměřený na jogu a pilates a na chlapy tam nějak nejsou zařízený. Jak jsme se to dozvěděli, hned jsme se na cvičení těšili o to víc J

Hodina se tak z 50% skládala z protahování a zbylých 50% tvořilo samotné dovádění s podložkou a šoupátkama. Jak je to celé zaměřené na holky, tak nám to ani nedalo moc zabrat. I když na konci jsem byl teda trochu zpocenej. Ale bylo to takový příjemný protažení a pohodový poposilování. A druhej den, mě kupodivu ani žádný svaly nebolely, tak budu muset příště instruktorku trochu vydráždit k nějakejm drsnějším cvikům.

Dneska Honza nejde, protože mu to nedělá dobře na kolena, tak tam budu sám chlap. No doufám, že nezklamu J

Mattoni Grand Prix Praha 2011 – s pokorou od startu až do cíle

2011-09-14T10:50:00.000+02:00

Tak jsem si v sobotu střihnul i druhou pražskou podzimní masovku. No teda použít slovo „podzimní“ ve spojení s pařákama z posledních týdnů se mi trochu nezdá, ale kalendář je kalendář, tak co člověk nadělá J. Asi se teď trochu těšíte, jak budu psát srovnávací spot na téma Nike Run Prague a Mattoni Grand Prix Praha, ale chyba lávky, nic takového nebude. A nebude to už jen proto, že každý z těchhle podniků vnímám úplně jinak. Nike byla ryzí reklamní společenskou akcí, zatímco desítka od PIM už tím závoděním zavání mnohem víc a tak jsem k tomu i přistupoval. A pak taky Nike jsem si platil sám, zatímco PIM mi zaplatila firma a tak bych ani nemohl být dostatečně objektivní J.

Stejně jak se na start staví masy závoduchtivých atletů, tak se i z naší firmy účastní celkem solidní počet lidí. Takže spíš než honění rekordů to beru jako takové zdravé posoutežení s kolegy a příjemné naladění na následující posezení u pivka. A tak se stalo i letos. Závod byl přesně na konci mojí dvoutýdenní dovolené, během které jsem si celkem solidně často i dvoufázově potrénoval, takže únava byla značná a nohy bolely ukrutně. Když k tomu připočtu ještě celodenní procházku po ZOO, tak jsem se tak před závodem odhadoval na něco málo pod 47 minut.

To je lidí, to je lidí. A to je už v cíli a z toho plyne, že nikdo nepadnul.

Ještě než jsem vstoupil do servisní zóny, tak jsem si vyzvedl jeden z posledních zlevněných běžeckých balíčků u Nutrendu, pokoukal jsem na dramatický doběh pětky, co se překonávání traťového rekordu týče, a šel jsem lovit nějaké kolegy v davu. Díky tomu, že všichni startujeme ve firemních dresech, tak to nebyl až takový problém někoho najít a mohli jsme klábosit až do startu. Zatím všechno fungovalo výborně. Záchody, šatna, koridory nikde žádný problém. Letos na mě vyšel koridor B, což je asi tak adekvátní mojí momentální výkonnosti a je to taky dost vepředu, abych si mohl kontrolovat zbytek svých kolegů. To jsem ale netušil, že dva kluci od nás startují z Áčka. V koridoru bylo takový vedro, že už před startem jsem byl durch, ale na pátém kiláčku čekala občerstvovačka, tak jsem to moc neřešil. Po startu jsem se nechal unášet davem, nasadil jsem příjemné udýchatelné tempo a kilometry začaly ubíhat. Snažil jsem se kontrolovat, aby mě nevosolil nikdo z našich, a na pětce jsem si odmáčknul 24:03. Řekl jsem si, že to bude chtít lehce přitopit pod kotlem a trošku jsem máknul. Cíl se rychle blížil a já už se těšil na pivo. Když jsem za 47:36 probíhal cílem, tak akorát hráli hymnu (naší, ne tu Keňskou), tak to jsem byl rád, že mě tak vřele vítají v cíli. Pak se teda ukázalo, že to bylo spíš pro naše nejrychlejší, ale to neva J. V cíli to proběhlo příjemně rychle. Čip, medaile, občerstvení, vyzvednutí batohu, frk frk a už se hrnuli kolegové plní dojmů a endorfinů. Jak jsme tak debatovali, tak jsem se dozvěděl o těch našich dvou rychlících z áčkového koridoru a ukázalo se, že jsem je nějak nepodchytil a v závodě mi utekli. Tím jim tedy gratuluju, zaběhli sympatické časy. Ať si, kdo chce co chce říká, tak já na té letošní PIM desítce nemůžu najít sebemenší závadu. Prostě bezchybná práce. I výsledky klaply, tak to mají u mě organizátoři za jedna.

Svět se hroutí když už holky pijou větší piva než kluci

No a pak už se šlo na pivo. Hodně dojmů a veselá nálada znamenaly odjezd domů až posledním vlakem po půlnoci. No teda musím vám říct, že cesta po půlnoci z Národní Třídy přes Václavák a Muzeum na hlavák je teda maso. Kulil jsem bulvy na ty různobarevný skupinky naháněčů, dýlerů a kurev a koukal jsem projít tu sodomu gomoru tak abych nedošel k žádné úhoně. A fakt nechápu, proč v půl jedný v noci stojí před Duplexem fronta lidí, aby se dostali dovnitř. To by snad vydalo na celej článek.

Jo a proč v nadpisu mluvím o té pokoře? No to je přeci jednoduché. Od startu jsem pokorně sklonil hlavu a zrak k zemi a celou trasu jsem nespouštěl kukadla z kostek, obrubníků a lidí přede mnou. Sice jsem si neužil ani jednu památku a panorama, ale chvilka nepozornosti by totiž taky mohla znamenat nepříjemné následky a to jsem přeci neměl při tak pěkně rozjetém večeru zapotřebí J.

Nike Run Prague 2011 – Mistrovství ČR padáků

2011-09-05T22:55:00.000+02:00

Myslím, že od soboty už by mohly emoce spousty naštvaných opadnout a tak si dovolím taky něco napsat o téhle marketingovce na konci léta. Především hned na začátku předesílám, že jsem se tohohle podniku zúčastnil dobrovolně, startovný jsem si zaplatil sám a v normálním stavu mysli a primární pohnutka ke startu byla zvědavost, kam až Nike tuhle marketingovou monstr akci dotáhne. Takže na události jsem nebyl osobně (kromě účasti) ani ekonomicky (kromě účasti) pozitivně nebo negativně zainteresován. To jen aby mě ani jeden z táborů nenařknul, že někomu nadržuju J.

Úplně na začátek, než se dostanu k ostatním věcem spojených s akcí, cítím potřebu něco napsat k tomu nejkontraverznějšímu faktoru, který vyústil v zástup všemožných emotivních reakcí pod jakýmkoliv článkem nebo spotem který se touhle akcičkou zabývá. Jen namátkou diskuze naBehej.com, diskuze pod článkem v iDnes , emotivní video na Youtube a jistě by se našla spousta dalších zdrojů.
Jako úvod do problematiky něco suchých faktů o podniku. Masovka v Praze pořádaná Nike cíleně jako marketingová věc pro širokou sportovní veřejnost. Na startu necelých šest tisíc kousků. Teplota něco málo pod třiceti ve stínu. Start ve dvě odpoledne do rozpálenejch ulic. Na trati jedna avizovaná občerstvovačka. Výsledkem bylo několik desítek zkolabovaných sportovců (chtěl jsem napsat „běžců“, ale netroufám si to tak formulovat), přetíženej záchranej systém města Prahy a středočeského kraje, nasazení záchranářského kamionu „Golem“ pro řešení krizových situací, stovky hysterických reakcí na fórech a prvotřídní lahůdka pro média. A přitom stačilo tak málo, jen používat mozek a instinkty.

Spousty a spousty lidí co se chtějí pořádně zpotit. A jejich touhám bude vyhověno.

Chyba se samozřejmě stala už na začátku. Ale ne primárně u pořadatele, který splnil podle mě, až na jednu botu, přesně to co avizoval, ale u spousty trumberů, co se rádi pohybujou s davem, nechají se vodit za ručičku ode zdi ke zdi a vlastní zdravý rozum už dávno rozpustili v našem houpavém konzumním systému. Spousta lidí v dnešní době ztrácí alespoň základní instinkty pro cokoliv kromě instinktu urychleného vyhledání slevových akcí. Jejich rozhodovací smysl a zodpovědnost jsou potlačeny k nule a nechávají se s oblibou ovládat stádností a očekáváním, že jim v každém okamžiku někdo řekne co a jak a postará se o ně ve všech myslitelných i nemyslitelných situacích. On je to totiž takovej plíživej problém celý naší dnešní společnosti a tohle byl holt jen jeden z důsledků. Darwin se otáčí v hrobě a ve chvíli nějaké kritické situace budeme mít těžký problémy, protože instinkty a reflexy pro záchranu holého života jsou fuč. Ale to jsem to vzal už moc zeširoka. Takže ve zkratce. Primárně je každej člověk zodpovědnej za sebe, svoje chování a důsledky svých rozhodnutí.

Přitom problémům se dalo předejít dvěma jednoduchejma věcma. Za prvý se měl každej účastník zamyslet, zhodnotit situaci a hlavně se podle ní zařídit a je jedno jestli to je zkušenej běžec nebo začátečník, co běžel první delší závod. To není primárně o počtu sportovních zkušeností, ale o normálním lidskym uvažování. A za druhý měl teda organizátor taky trošku použít mozek a pořádně tu jednu občerstvovačku upgradenout a mohl si tak ušetřit spoustu negativní publicity. Ale kdo někdy něco organizoval tak ví, že to globální vědomí funguje nějakým způsobem a s nějakou setrvačností a měnit věci na poslední chvíli u takových akcí občas přinese víc škody než užitku. To z mýho pohledu mnohem větší průser, než ta občerstvovačka v půlce, bylo nezajištění dostatečného množství pitné vody v cíli. Protože ty korýtka, to nebylo teda moc domyšlený. A to je jediný co bych vytknul, protože jinak ta akce neměla chybu od začátku (registrace) až do konce (výsledky a after party). A teď k tomu jak jsem to viděl celej den já.

Mám dva tejdny dovolenou a tak si dopřávám dvoufázový tréninky. Akci od Nike tedy beru jako společenskou událost na celé odpoledne a večer a podle toho se taky zařizuju. Rekordy se tam stejně trhat nedaj a tak si to jdu jen pořádně užít. Příští týden na desítce od PIMu to bude obdobný a stejně teď trénuju na maraton ve Stromovce, kde se chci pokusit konečně zaběhnout pod 3:30. Když vidím ty teploty, tak už den předem neponechávám nic náhodě a piju, co to jde. A to samé dopoledně před akcí. Leju to do sebe horem dolem, protože to bude potřeba. Před odchodem ještě pro jistotu vitamíny a solné tablety. Na místo dorážím víc jak hodinu před startem a tak pozdravím Iva Domanského s tím, že to bude dneska asi pěkný maso a jdu si dát věci do úschovny. V báglu nechávám jeden bidon, protože vím, že po závodě bude potřeba. Hodně oceňuju systém šatny, kdy si každej dává zavazadlo „kam se mu zlíbí“ a zátěž je tak rovnoměrně rozložená. A hlavně tím odpadá to, co je tradicí na akcích PIM, kdy dobíhají do cíle hromadně lidé s podobnými čísly a u šatny se tak tvoří jakási vlna, ve které se stojí a čeká na bágl. Možná by se PIM mohl trochu inspirovat.

S druhým bidonem v ruce si zalezu do stínu a koukám na cvrkot kolem. Jsem překvapenej, kolik mladejch lidí se účastní. A taky na ty spousty holek. To snad popírá všechny statistiky běhání v Česku. Je vidět, že marketingovej záběr akce byl skutečně úspěšnej. S pobavením sleduju běžce, co do sebe ještě před startem lejou pivo a redbuly a povalujou se na sluníčku. Říkám si, že ke konci závodu bude asi veselo a o padáky nebude nouze. (Jen na okraj. Konzumace energetických nápojů se ve velkých vedrech přímo nedoporučuje, protože jejich působením dochází ke zvýšení tělesné teploty) Atmosféra je parádní a sympaticky relaxační. Na rozcvičení prdím, protože po startu se stejně rychle běžet nebude moct a tak riziko přepálení nehrozí. Dvacet minut před startem jdu do koridoru. Zalezu si pod stromy a čekám. Dopíjím bidon a vzhledem k tomu, že si nedělám iluze o kapacitní dostatečnosti občerstvovačky, si stoupám co nejvíc dopředu, abych k ní doběhnul ještě ve chvíli, kdy tam bude něco v kelímkách. Dost mě překvapuje, jak málo lidí má něco na hlavě. Drtivá většina jde běžet bez čepice nebo šátku. No jejich boj.

Start je prostě taky pohodička, určitě vetší než na akcích PIMu. Tam přeci jen už jde o nějaké závodění, tady je to prostě o zábavě. Prodírám se davem a tempo volím takové, abych to s přehledem udýchal. Na náplavce už začínají lidi chodit a tak to chce být ve střehu. Teplota organismu začíná povážlivě stoupat. Díky nízkému tempu si to prvotřídně užívám, a když doběhnu k občerstvovačce, tak tam toho je ještě docela dost. Dva kelímky šoupnu do sebe dva na sebe a říkám si, že až sem dorazí hlavní vlna, tak se tady z toho tradičně asi poserou. Václavák a přilehlé ulice jsou v milosrdném stínu a tak šetřím síly na návrat po nábřeží, kde to bude pěknej smažák. Hned u Mánesa vidím prvního padáka. Čím blíž k cíli, tím to začíná bejt docela maso. Padák zhruba na každejch 400 metrech, ale zatím se o ně lidi stíhají starat, takže moje asistence není potřeba. Jeden člověk skoro spadnul do Vltavy, ale na poslední chvíli to vybalancoval. Jestli takhle kolabujou ti, co to běžej za padesát, tak nechci vidět tu apokalypsu, co tady bude za dvacet třicet minut. U Podolské vodárny už jsem teda uvařenej i já a tak jen v pohodě doběhnu do cíle, kde se mi hned kácí pod nohy další padák. Koukám se co nejrychleji dostat ke korýtkům abych se zchladil. Problém je, že zřejmě spadnul tlak v přívodu a voda teče asi jen z třetiny kohoutků. Tak si jen umeju obličej, namočím kšiltovku a koukám zalízt někam do stínu. Mezitím rozjíždí záchranka svojí dnešní šou a čeká jí pár pernejch hodin. V cíli žádná voda na napití. To mě teda trošku překvapilo, ale štěstí přeje připraveným a bidon v báglu přijde vhod.

Takhle to často nevypadá ani v cíli ironmana.

Je mi jasný, že v areálu Žlutejch lázní bude během chvíle pěkně husto a fronty na občertvení budou dlouhý. Tak moc nezevluju, prolítnu areál, jestli nepotkám nějaký známý obličej, což se mi bohužel nedaří a tak mizím navštívit hospodu, kde jsme v době, kdy jsem pobýval v Podolí na kolejích, často sedávali. Žízeň mám ukrutnou a tak série Gambáčů a Plzní plní svojí funkci na výbornou. Dokonce jsem potkal kolegu z práce a tak bylo v čase čekání, až začne hrát Skyline, o zábavu postaráno. Kolem jezdily sanitky v neskutečnejch počtech a bylo jasný, že tahle akce vstoupí do dějin českýho běhání jako národní rekord v počtu padáků. Až z toho trochu mrazilo v zátylku. Občerstven a spokojen jsem se přesunul zpátky do areálu, kde zrovna začínala kulturní část programu. Žízeň byla stále velká a tak přišly k duhu další gambáče. První návštěva záchodu přišla až po sedmém pivu, což je teda už co říct. Při losování auta to vypadalo, že ho snad ani nikdo nechce, ale mě ho bohužel nenabídli, tak jsem ještě kouknul na začátek Tata Bojs a valil jsem domů. Vlak mi ujel o minutu a tak se o příjemné zakončení dne postaraly dva Hoegaardny v Potrefené huse. Usínal jsem s pocitem výborné akce a s očekáváním, co si přečtu druhej den na fórech. A podle očekávání jsem nebyl zklamán ani v tomhle směru. Díky profesionální práci záchranářů to snad všichni přežili. Ale mám takovej dojem, že dvě podobný masový akce týden po sobě v Praze jsou v příštích letech holá utopie. Teď jen jestli vyhraje PIM/Adidas nebo Nike.

Fuj to je to dneska zase dlouhý, ale snad zajímavý. Jo, jen pro úplnost. Délka tratě něco kolem 10300m a dal jsem to za 51:02 jako 783 z 5208 co dorazili do cíle. Tak a teď se do mě pusťte, co jsem to za nelidu, že si taky nestěžuju a že se mi to dokonce líbilo ;-).

Doksyman 2011 trochu tuháček

2011-08-23T15:03:00.000+02:00

Teda to léto je z mýho pohledu už několik sezón pro kvalitní trénink zakletý. Klasickej průběh. V červnu vyboostruju formu a všechno jede jak na drátkách. Ale pak se dostaví červenec a srpen a s nimi i spousta jiných lákadel než trénování. Když už člověk něco přes týden natrénuje, tak to o víkendu zase úspěšně zabije nějakým rockáčem nebo letní kalbou. Bazén je zavřenej a jezdit na pískovnu je logisticky dost náročný. Takže prázdniny jsou prostě taková udržovačka se snahou vyždímat tu červnovou formu co to jde a dokud to jde. Ale nestěžuju si. Jen konstatuju. K létu prostě patří jak trénování, tak i kalení, bez toho to nejde J.

Takže když jsem si sesumíroval, že od Chlísta jsem nebyl ani jednou plavat, běžel jsem tak sedmkrát a na kole jel tak šestkrát do práce z toho na silničákovi nula, tak jsem logicky Doksymana zařadil do kulturně-společenské sekce a zašel aspoň dvakrát do bazénu na Olšanku, abych neměl problémy dokončit plavčo. Ale znáte jak to chodí po výstřelu, že.

Po hektickém sbalení, hektickém přesunu, hektické registraci a hektickém ukládání do depa jsem zjistil, že jsem si zapomněl doma solné tablety a Shlehu. Ale zbyl i čas na krátké podebatování s přáteli. Naštěstí AU konstatoval, že v autě něco na povzbuzení umdlévající mysli má, čímž mi vytrhnul trn z paty, protože to bude na běhu rozhodně potřeba.

Mácháč je mělkej i daleko od břehu

Rozpravu jsem nestihnul a do neoprenu jsem se rval na poslední chvíli. Stihnul jsem ještě napustit vodu do neoprenu a už tu byl start. Nemůžu si pomoct, ale jak se odstartuje, tak pro mě padá jakékoliv předsevzetí o lážo plážo závodění. Adrenalin se pak postará o zážitky na celý den.

Při plavání se zpočátku dost nalokám, ale pak se to ustálí a jedem v malé skupince. Ale ty bójky mi dneska přijdou nechutně daleko od sebe. Nakonec lezu z vody za 39:49 (asi je v tom i depo). Do depa je to trošku dál a na betonu si zase odrazím paty. Sakra, to se musím odnaučit běhat bos po patách.

Pěknej vláček. Ale bez háku.

Na kole tři okruhy po třiceti kilákách. Asfalt pěknej až teda na dva úseky co jsou fakt špatný. Jestli to někdy spravěj, tak cyklistika nebude mít chybu. Pod těžkým adrenalinovým raušem za to beru hned ze začátku. Daří se mi stále sjíždět nějaké závodníky a závodnice. No nicméně tak patnáct kiláků před koncem kola už je mi jasné, že na běhu to bude peklo. Nohy začínaj těžce tuhnout. Kolo za 2:53:07 není k zahození, ale umím to už i líp. Taky začíná bejt nějak horko a zapomenuté solné tablety se mi asi taky pěkně vymstěj.

Dejte sem všechno co teče. Trochu přihořívá pod kotlem.

Běh ve třech okruzích. Nepříjemný písečný pasáže mě doslova ubíjej a křeče lehce olizujou stehna. Aspoň že na asfaltu se to trošku „rozběhne“. To není běh, to je ploužení mezi občerstvovačkama. Ty jsou ale pěkně zásobovaný a tak si dávám pořádně do nosu. Skoro všichni, co jsem je předjel, mi to vracej hned v prvním okruhu běhu. No jo, špatnačka. Vařím se ve vlastní šťávě. Naštěstí mě Shleha lehce probere a chodecké vsuvky nejsou tak časté. Ale cíl už je cítit ve vzduchu. Blížím se k cíli, ale díky tomu, že jsem nebyl na rozpravě tak nevím kam přesně do cíle běžet. Aha už to vím a drandím pod žlutý stan, kde je cílový prostor. Asi by to chtělo příště něco namalovat na zem nebo na stan dát ceduli s nápisem Cíl, jak je dobrým zvykem. Běh za ostudných 2:12:18. Ale co bych chtěl po tom červenci a srpnu. Takže výsledný čas 5:45:13 a kulaté sté místo mezi muži není ve finále zas taková mizérie a cítím lehkou spokojenost s dalším půlironmanem v kapse.

Cíl, cíl, už je tady. Jupí.

V cíli zhodnotíme výkony s kamarády sportovci, pojíme a popijeme připravených dobrot a po regenerační koupeli v jezeře vyčkáme vyhlášení. Měl jsem dojem, že na Facebooku se psalo, že bude v tombole seřízení posedu. Ale po vyhlášení se nic neděje, tak jsem se asi spletl. Valda a spol to letos celkem dobře zmákli. Taškařice s kuželem na začátku cyklistiky se mě naštěstí netýkala, takže za mě to vidím jako hodně povedenou akci. Jednoznačný plus je posunutí depa a tím i začátku cyklistiky až za tankodrom v kempu, takže kolo tak netrpí a může se svištět hned od začátku. Vabrouch je mašina a vyhrál i když si na kole najel pěknejch pár kiláků navíc. Je to prostě borec.

Fotky jsou od Aleše Urbana a různě z webu. Díky.
Výsledky tady.

I cesta do práce se dá natrénovat

2011-08-11T16:45:00.000+02:00

Už je to pár týdnů co tak jednou dvakrát týdně jezdím do práce za použití nezničitelného horského stroje značky Author. Kromě toho, že si nádherně potrénuju, tak se vyvaruju i spousty psychických újem, které si vzájemně na sebe chystáme v ranním MHD. Takže hned dvě mouchy tak jednou cestou přijdou o svůj mrzký život (a to ještě nepočítám ty vdechnuté za jízdy).

No ale to hlavní, co tady chci dneska psát je, jak si člověk po několika jízdách cestu pěkně zoptimalizuje a natrénuje. První průkopnická cesta s několikerým zakufrováním trvala dvě a půl hodiny. Teď to dávám s přehledem ráno za 1:45 a 1:35 odpoledne. Holt ráno je to do kopce a taky člověk není tak rozpumpovanej. Je to paráda, když člověk ví dopředu, kde je jaká díra v silnici, kde to může pustit, kde zařadit jakej převod a kde dávat majzla.

První optimalizace přišla při šněrování sídlištěm před Opatovem. Dřív jsem jezdil po tamní značené cyklostezce, ale to je psycho a tak to beru rovnou po hlavních silnicích a kruháčích. Bezpečnost je po zkušenostech stejná a aspoň nemusím furt řadit, brzdit a akcelerovat. A to šetří hodně času a sil. Dřív jsem taky světelné křižovatky projížděl po přechodu pro chodce. Ale to jen do té doby, než jsem dojel jednoho cyklistu, kterej mi vždycky frnknul na křižovatce. Od té doby to beru rovnou na úroveň prvních aut v křižovatce, a jak skočí zelená, tak se jede. Chce to trochu natrénovat, ale uspořený čas za to stojí. Je to dokonce snad paradoxně bezpečnější, protože se pak nebezpečně nenapojuju zpátky z přechodu na silnici.

Ale na jeden důležitej poznatek jsem přišel celkem rychle. Nejnebezpečnější nejsou auta na silnici, ani bruslaři se sluchátkama na cyklostezce, ani volně pobíhající psi, ale auta, co vycouvávaj z parkoviště na silnici. Ty vás jako cyklistu prostě neviděj/ignorujou a kdo si nedá majzla, tak hnedka trénuje let střemhlav s ladným parakotoulem zamotaný do vlastního kola. Musím zaklepat, že zatím dobrý, ale už na některých vytipovaných úsecích radši jezdím prostředkem silnice.

Tak kolu zdar a co nejmíň defektů. Já už pro jistotu vozím dvě náhradní duše.

Železný Chlíst 2011

2011-07-22T13:57:00.000+02:00

No tak když se nám tak rozpršelo, tak si aspoň něco povíme o letošním Chlístovi abychom si připomněli trochu slunečného počasí.

Ale ještě než se dostanu k Chlístovi tak se musím krátce zmínit o tom, co proběhlo v období mezi Otrokovicemi a Chlístem. Tak v týdnu hned po Otrokovicích jsem si užíval lenošení. Byl jsem si zaplavat, ale nějak jsem to asi přehnal a začaly mě zase pěkně brát záda. Ale naštěstí se mi to podařilo rozhýbat. Pak jsme jeli na týden zdolávat Berounku. Počasí ze začátku nic moc, ale jak dny ubíhaly, tak se to zlepšovalo a nakonec z toho byl pěknej vodáckej zážitek, kterej snad ještě zpracuju do spotu na blog hned jak budou k dispozici fotky. Až teda na to, že poslední den jsme pomáhali nějakýmu klukovi přetahovat vor přes jez a jak jsem zabral, tak mi zase křuplo v zádech a bolest byla zpátky. To jsem si ale nadával. No byl týden do Chlísta, tak jsem se byl proběhnout, zajezdit na kole a jednou zaplavat s Honzou v Olšance a docela to povolilo, takže na Chlísta jsem byl v plný síle.

Na Chlísta se letos zase sjela fůra lidí a z nich nezanedbatelnou podfůru tvoří kamarádi a známí, takže ačkoliv je tenhle závod hlavně sportovně-gatronomická pohodička, tak nějaký výkon tam člověk předvést musí, aby se úplně před známými neztrapnil, jako se mi to třeba povedlo loni. Protože se jede už třetím rokem na stejných tratích, tak organizátoři to už mají logisticky parádně podchycené a organizaci drží pevně v rukou. Všechno tak sympaticky odsejpá a člověk skoro ani nestačí všechny pozdravit a už je tady rozprava.

Na Chlístovi si každej může vybrat nejlepší místo v depu

Letos se mi to plavání zdá nějaký krátký a tak lobuju u Hozy Kavalíra, jestli by se náhodou neměly plavat místo jednoho hned dva okruhy, ale v rybníce je prej málo vody a tak bude i málo plavání. No dobrá, tak se budeme čubit o trošku míň no a ty uši si pak umejeme holt ve sprše po závodech.

Účastníci letošního zájezdu

Cíl pro letošek je jasnej. Pokud možno co nejdýl vzdorovat naší jediné, ale zato elitní firemní štafetě. Takže start a šup do rybníka. Na plavání mi Honza nadělil až nepříjemně propastný tři minuty, ale oni jako štafeta nemusely do depa, tak to zas na druhou stranu nebylo nic neřešitelného. Na kolo skáču už pěkně rozdejchanej a hned od začátku za to pekelně beru. Tachák mi neukazuje a tak se nemusím bát toho, že bych jel z kopce moc rychle a rozklepaly se mi ruce. Cestou do Kutné Hory mě nikdo nepředjel a postupně jsme nasbírali pěknou skupinku, která se ale okamžitě tříští hned v prvním stoupání zpátky k Chlístovicím. Na kruháku v Kutné Hoře jsem dojel Petra, co ve štafetě hrál roli cyklisty. No to mám co dělat, protože loni jsem ho dojel už na cestě do KH, takže letos asi maká. Málem jsme se o sebe opřeli, ale nakonec všechno dobře dopadlo a já to začal lámat do kopce. Dva lidi mi v kopci frnkli, ale další byli dojeti, takže pohoda. Šlapu a šlapu a pak se otočím a za mnou nikdo. Ty dva přede mnou už nedojedu a tak jen držím tempo a věřím, že si na kole udělám takovej náskok na štafetu, aby mě pak brutální mašina Zbyněk von Drak pokud možno už nedoběhnul, ale moc si nefandím, je to totiž hroznej běžeckej vrah.

Pomóóóóóc lachtani lezou

Posilněn adrenalinem v krvi a gelem v bříšku jsem se rozhodl, že se poprvé v životě ozkouším vyzout z treter už na kole a do depa vbíhat jen v ponožkách. Zouvání treter proběhlo hladce, ale asi to nebylo moc uvážené, protože v depu byl na zemi takovej ten prach a kamínky, takže jsem měl ponožky jako prase. Ale co, hlavně že jsem pobyt v depu drasticky minimalizoval. Druhej den jsem poté ještě zjistil, že mě pekelně bolej paty, protože do depa jsem běžel po patách a asi si je trochu odrazil. Nikdo mi něřekl, že bosky to bude lepší po špičkách. No člověk se učí pořád.

Běžím , co to dá, a už je tady první výběh, teda v mým případě vycházka, do smrťáku. Chtěl bych znát někoho, kdo to celý dvakrát vyběhne. Konec prvního kola a Zbyněk furt nikde. Začínám ve vzduchu cítit šanci a makám do druhého kola. Dobíhám pár lidí a druhej smrťák vyfuním na max. Už běžím zpátky do vesnice a za sebou najednou zaslechnu hrozný funění. Očekávám Vondráka a krutej sprint do cíle. Otočím se a on tam nebyl. Byla to jen nějaká jiná štafeta. Tak teď už je jasný, že to vyjde. V cíli jsem teda trochu zdrchanej, ale hromada melounů přijde k chuti. Zbyněk dorazil dokonce až po několika desítkách vteřin a hlásí bloudění na trati. Je ale jasný, že na cestu se historie ptát nebude a důležitý je, kdo dorazil dřív do cíle J

A kolem hřbitova rovnou k hospodě. Tady nemá cenu se moc zdržovat.

No a pak už to byla klasika. Debatovat, pivko pít, prase jíst a po vyhlášení spokojeně opustit bojiště a vydat se k domovu. Letos to bylo prostě zase výborný a bez chyby.

P.S.: Pořadatel se dodatečně omlouvá těm, na které na konci nezbylo prase, ale chyba nebyla na jeho přijímači a do příštího roku z toho budou vyvozeny tvrdé závěry. A já dodávám, že holt kdo dřív přijde, ten prase jí J.

No co k tomu říct ..... prase.

Jedno pivko nebo dvě budou dobré všechny tři

Fotky jsem snad s jejich laskavým svolením zkonfiskoval Aleši Urbanovi a Janě Procházkové. Díky.

Zase se brzo sprcne chlíst s prasetem

2011-06-29T13:17:00.002+02:00

Nejen náruživí zoologové zkoumající vzájemné křížení různých živočišných druhů, ale i triatlonisté nejrůznější výkonnosti, pohlaví a orientace by si neměli nechat ujít ten okamžik, kdy spolu budou zase po roce na jednom místě obcovat chlíst a prase. A to bude, považte, už 16 července 2011.

Osobně jsem se tohoto mimořádného sportovně přírodovědného experimentu účastnil už několikrát. Třeba v letech 2009 nebo 2010 a musím konstatovat, že kdo si to nechá letos ujít tak o hodně přijde.

Tratě jsou víc než přitažlivé a zdolatelné pro nejširší veřejnost. Nejdřív se plave v rybníce, kde délka trati je rok od roku silně variabilní a přihlíží se k plaveckým kvalitám účastníků. Pak si člověk užije rychlosti při cestě do Kutné Hory, aby se pak při stoupání zpět k Chlístovicím pěkně zahřál, před dvojitým běžeckým dobýváním kopce kde dřív snad stálo i nějaké to opidum nebo co.

Honza Kavalír za organizátory opět slibuje pěkné posportování. A hlavně, doběh závodu je skoro do dveří od hospody, kde na závodníky bude čekat pivo a na dvorku pak tolik populární pečená prasátka.

Takže až se vrátíte ze všech těch Otrokovic, Klágenfurtů a Rothů a dříve než zase zmizíte do Regensburgů a na další kratší taškařice v Čechách, tak navštivte web závodu www.zeleznychlist.cz, registrační formulář už na vás čeká.

Ne jeden, ale hned dva podobné exempláře budou po závodě k dispozici pro doplnění vydaných kalorií

Moraviaman Otrokovice 2011

2011-06-27T23:44:00.001+02:00

Ač se mi to po loňské ironmanské premiéře na Ironman Regensburg nezdálo reálné, tak fenomén ironmana zapracoval spolehlivě a po menším zvažování jsem se už v zimě přihlásil do Otrokovic. Prostě jsem si chtěl tu atmosféru užít znova a znova jsem si chtěl zkusit, jak se dokážu na trati vyždímat. Vždyť ten okamžik, kdy člověk protne cílovou pásku, za to přeci stojí ne? A taky jsem chtěl vidět, jak to chodí tady u nás v Čechách za desetinovou cenu a s desetinovým startovním polem.

Už dlouho před startem jsem si stanovil jasné cíle. První ironman byl o tom bezpečně dokončit. Tenhle bude o tom zmáčknout čas co nejníž to půjde a ještě si to pořádně užít. Po mizerném jaru, kdy mi to skutečně moc nešlo, jsem trochu změnil systém tréninku a celou přípravu jsem věnoval jenom směrem k Otrokovicím. Jestli se to vyplatilo, se dočtete v následujících odstavcích. Asi to zase bude trochu delší, tak si to dejte třeba nadvakrát.

Všechno začalo posledními závody před Otrokovicemi. Jak Czechman tak i IT Triatlon se mi nadmíru povedly a to bylo dobré znamení, že forma kulminuje. Takže jsem bez zbytečného nervování a stresu sbalil rodinu a naším strojem Felicie sněhobílé barvy se vydal po silnici smrti D1 směr Morava.

Osobně dost nerad někam daleko cestuju autem, když musím řídit. A cesta po D1 dávala tušit adrenalinové zážitky. Já bláhový jsem si myslel, že když vyrazíme v pátek po obědě, že provoz ještě nebude tak hustej. Ale plně naložená dálnice hned za Prahou mě vyvedla z omylu. Hnal jsem sněhuláka co to šlo a cesta docela ubíhala. Jen člověk musí být stále ve střehu, protože o debily co předjížděj i zprava odstavným pruhem nebyla nouze. Pak ještě pár slalomářů, ale to už je asi takovej zdejší folklór. Dost mě překvapilo, jakej tankodrom to je u Brna. Jet v pravym pruhu je o vyklepání duše jak auta tak posádky. Naštěstí novej úsek dálnice k Otrokovicím to spravil. Uf, byli jsme na místě.

Ubytování bylo objednané v podniku jménem Jizerka. Od startu coby kamenem dohodil. Popis sliboval apartmán se sociálním zařízením na pokoji a TV. Realita byla umakartové jádro s protékajícím sprchovým koutem a stará ruská televize kde stěží hrála CT1 a Nova. No co by člověk chtěl za šest kilo na noc, co? Aspoň že záchod splachoval. Mělo to ještě několik menších much, ale nejsem cimprlich a něco překousnu, tak se o tom nebudu víc rozepisovat, ale příště si to budu pamatovat J.

Po vybalení jsem se šel zaregistrovat a vyslechnout rozpravu. Když došlo na debatu o teplotě vody, tak to s neopreny vypadalo nadějně, ale stejně bylo potřeba vyčkat až na ráno, kdy padne finální rozhodnutí. Dopadlo to dobře, protože ráno naměřili pod 23 stupňů a tak bylo pro mě plavání řádně ulehčeno. A to byl první krok k vylepšení loňského času.

Pěknej šrumec před startem

Na ironmanu mám nejradši tři okamžiky. To elektrizující napětí těsně před startem, když pak lezu z kola do druhého depa a samozřejmě když člověk protne cílovou pásku. Teda vlastně čtyři. Ten poslední je chvíle, kdy druhej den můžu sežrat na co přijdu, abych ukojil smrtelnej hlad. No a ten první ze čtyř okamžiků se právě přiblížil.

Start byl opět neskutečně krásnej. To se prostě musí zažít. To očekávání a ten adrenalin, to je něco neskutečnýho. Každopádně hned po startu se mi plavalo moc dobře. Na konci prvního okruhu se utvořila sympatická skupinka, ve které jsem se držel a nemusel jsem tedy sondovat kde je bojka a tak. Ale i tak jsem musel bejt furt ve střehu, protože jak jsem se nad něčím zamyslel, nebo jsem se moc kochal, tak jsem začal nekontrolovaně zahýbat doprava a pak jsem to musel splavávat zpátky.

Dvakrát se vybíhalo na břeh a bylo potřeba hned zas chytit tempo a pokračovat ve skupině. Docela mě to pokaždé lehce rozhodilo, ale po pár desítkách metrů už to bylo zase v zajetém rytmu. Z vody jsem lezl za hodinu třináct a to bylo teda pro začátek dost povzbudivý.

A z vody a hup zase do vody

První depo jsem lehce nezvládnul takticky, protože se mnou lezl z vody zrovna Mareček Němčík, kterej měl kolo hned vedle mě a Standa Bartůšek s ním šel laškovat s mikrofonem, tak jsem koukal, abych brzo vypadnul. No a výsledek byl, že jsem si zapomněl v bedýnce solné tablety a brumíky. No co už, muselo se jet.

Čtyři kola po 45 kilometrech. Prvních 20km po kvalitní silnici s celkem silným provozem a druhých 25km po už trochu horší silnici zpestřené takovými zajímavými houpáky. Ze začátku jsem to nějak nemohl pořádně roztočit. Nechal jsem si totiž cyklo kraťasy pod neoprenem a v prvním okruhu jsem měl z těch mokrejch kraťasů pěkně tuhý stehna a bimbas byl zmrzlej jak rampouch. Ale průměr byl dobrej, tak jsem jen čekal, kdy se dostaví i dobrej pocit z točení nohama. No trvalo to celej okruh, ale pak se to rozjelo docela obstojně. Z toho kola jsem měl trochu strach. Přeci jen nejdelší štreka letos na kole bylo 90km na Czechmanovi. Ale zase jsem jezdil dost do práce a z práce, tak jsem toho celkově najezdil na mě až dost. No během kola se toho stalo nezvykle docela dost. Občas pršelo, dokonce i kroupy spadly a začal foukat nepříjemnej vítr. Občas to byl trochu boj, ale stále to jelo pěkně. Sem tam někdo s defektem a s postupem času pěkně houstl provoz a vítr v kombinaci s projíždějícím kamionem taky dělal svoje. Kamarádi fandili jak o život, tak bylo i příjemné zpestření. V jednu chvíli jsem oběma kolama přejel takovej nepříjemnej šutráček na krajnici a musím říct, že jsem měl z prdele kliku, že to neskončilo defektem obou kol. No studenej pot mě polil pěkně. Ale dobře to dopadlo. Ve třetím kole jsem chytil výborný tempo a předjel jsem spoustu spolubojovníků. To kolo tentokrát skutečně rychle uteklo a už jsem vbíhal zase do depa. Kolo za 5:57:03 bylo taky dost gut.

Na kole se dají dělat jen dvě věci. Šlapat a jíst. A to druhé bolí ke konci míň :-)

V depu jsem přehodil kraťasy, do dresu hodil nějaké dobroty a konečně ty solné tablety a Magneslife s Gutarem. Hned jak to šlo, tak jsem to do sebe nasypal, protože křeče už byly na cestě. Na začátku běhu jsem ještě za stromem zredukoval tekutiny v těle a začal jsem redukovat maratonskou porcičku.

Zprvu to šlo pěkně ztuha. Dokonce mě dost bolely moje oblíbené šlachy pod kolenem, ale postupně jsem to rozběhl a dostával se do tempa. Běžecký okruh vedl po trase cyklistiky a běžel se 4x, takže se na trati stále něco dělo. První okruh se mi podařil fakt dobře a už jsem si maloval, jak to dám pod 13 hodin. Druhej okruh byl stejnej jak ten první. Bez většího chození a pěkně v tempíčku. Na občerstvovačkách jsem do sebe ládoval co mi dali a užíval jsem si pocitu, že mi není na blití jako v Regenu. Kluci a holky v prostoru cíle mohutně povzbuzovali, tak jsem to točil do třetího kola s úmyslem běžet co nejdýl to půjde, protože to zatím naštěstí šlo celkem dobře. Krize přišla tak na 28km. Stálo to trochu přemlouvání a chůzi do kopce, ale přeci jen jsem to zase rozběhl. Na konci třetího kola kouknu na hodinky a nechce se mi věřit, co vidím. Když poběžím poslední okruh zhruba stejně rychle jako teď, tak to snad dám pod 12 hodin. To byla teda kurevská motivace. Ani si pořádně nepamatuju, jak jsem ten poslední okruh proběhnul, ale když jsem se vracel do Otrokovic, tak mi bylo jasný, že pod 12 hodin to dám, i kdyby se stalo já nevím co. To by mě leda musely chytit křeče a nemohl bych ani jít, ale to jsem si prostě ani nepřipouštěl, protože rezervu jsem měl takovou, že bych to snad i doskákal nebo dolezl po čtyřech. Na posledních dvou kilometrech jsem si teda užíval euforie dosyta. Při seběhu do cílového prostoru mě nakonec vzaly křeče do obou lýtek, takže to muselo vypadat dost komicky, ale to už byl cíl na dosah. Soňa s Anežkou a celá parta mě pěkně hnali do cíle. Teda ten pocit. Prostě neopakovatelnej. Loni v Regenu to bylo o překonání sebe sama a tady to bylo zase o překonání hranice o které se mi ještě v sedm ráno ani nesnilo. V cíli za 11:52:57. Závěrečnej maraton za 4:34:51. Celej závod bez větších krizí a neskutečná euforie v cíli. Medaile, šampus, pivo, prostě bomba.

50m do cíle. Je to doma.

Víc už toho asi psát nebudu. Není to potřeba. Byl to skvělej den a ukázalo se, že závod nedělají tisíce lidí na startu a závratný startovný, ale zapálenej organizátor a skupinka kamarádů u krajnice toho zvládnou taky dost. No ale když si na druhou stranu vzpomenu na ten start v Regenu, na to se taky nezapomíná ;-).

Tekutiny je potřeba doplňovat stále a není nic lepšího v cíli než něco studeného.

Nakonec chci poděkovat klukům a holkám kolem Aleše U. a Davida T., protože s jejich povzbuzováním a supportem to bylo o to jednodušší. A Soně s Anežkou, že mě nechávají tak trénovat, protože jinak by to asi dopadlo úplně jinak.

Fotky jsem si vypůjčil částečně od Jíti Sečkové a zbytek je od pohotových supportérů.

Czechman 2011

2011-06-12T21:09:00.000+02:00

Všichni všude říkaj, že to byla výborná a povedená demonstrace triatlonu v Čechách a že to posunulo laťku výrazně směrem vzhůru. A já musím říct, i přes svůj vnitřní odpor k superlativům, že to bylo teda letos kurevsky dobrý a nemělo to chybu. A kdo tam nebyl, tak prohloupil a bude si muset počkat na další příležitost, užít si tak hojně obsazenej, dramatickej a organizačně bezvadně zmáknutej dlouhej triatlon. A to rozhodně neříkám proto, že bych byl ohromenej helikoptérou televize a tryskáčema na hlavou. To byl jen takovej příjemnej doplněk k výbornému dni.

Loni už začínal bejt areál v Břehách trochu tip ťop a tak letošní přesun celé akce na nové místo byl prozřetelný krok. Zhruba 350 lidí na startu plus štafety tak našli prvotřídní zázemí s velkým parkovištěm, velkým depem a docela příjemným rozsahem nabídky občerstvení a zábavy pro doprovod. To bylo jinačí kafe než jeden stánek s občerstvením loni. Takže komfortně se mohli cítit jak závodníci, tak i doprovod. I když já jsem letos zvolil zrovna sólo variantu.

Jeden velký plavecký okruh, dva cyklistické a dva běžecké okruhy by mi měly vyhovovat, tak jsem se zaregistroval, šoupnul jsem věci do depa a čekání na start jsem si zpříjemňoval klábosením se známými a pozorováním cvrkotu kolem. Všechno fungovalo jak na drátkách, tak jsem si ještě koupil neoprenovej pásek na čip, protože od těch erárních mám vždycky rozedřený nohy, a už se pomalu schylovalo k velkolepému startu.

Start byl skutečně parádní, až mě trochu překvapilo, že nebyla žádná mlátička hned po výstřelu. Plavčo probíhalo pěkně plynule a kontrolovaně. Moc se mi ale nedařilo zavěšovat se za jiné plavce, protože to byly většinou specialisti v kličkované a tak jsem jim pochvíli uplavával. Ale ta vodička, to byla báseň. Průzračně čistá a člověk se mohl občas i kochat dnem porostlým vodníma rostlinama a občas se přijela na vorvaně v gumách podívat i nějaká ta ryba. No prostě takový lážo plážo. 38:24 uteklo coby dup a šlo se na kolo.

Dva rovinaté okruhy se solidním asfaltem nahrávaly vysokému rychlostnímu průměru. Ze začátku jsme to valili průměrem silně přes pětatřicet a bylo jasný, že pod tím spalujícím sluníčkem to bude ke konci asi trochu na bednu. Pěkně to odsejpalo a drastická kostková vložka ve vesnici Křičeň prověřila pořádně jak kdo měl co dotažený a jak kvalitně si co na kolo přilepil. To jsem ještě neviděl, aby ve vesnici nebyl ani metr asfaltu a jen samý kostky kam se podíváš. No ale nakonec to bylo takový rozptýlení a aspoň se člověk trochu protáhnul a nechal se řádně vyklepat. Ke konci na mě padla pěkná krizička spojená s křečí do levého stehna, ale i tak jsem z kola lezl za 2:44:20. A to mě hodně potěšilo. Ty cesty na horákovi do práce asi fakt dělaj svý J

Taktika na běh byla jasná. Nechcípnout na sluníčku jako loni a běžet co nejdýl a chodit maximálně kolem občerstvovaček. Počasí se nakonec ukázalo jako milosrdné, zatáhlo se a dokonce se na chvíli spustil osvěžující deštík. Tak to bodlo. Když jsem ustálil tempo a skočil si na záchod, tak jsem krájel kilák za kilákem, ládoval jsem do sebe a na sebe všechno co mi podali a cíl se blížil. Ke konci jsem dokonce zrychloval a to mě bavilo.

Ten průběh cílem, to se prostě nikdy neomrzí. Po půlmaratonu za 2:07:05 jsem dospěl na cílový koberec v celkovém čase 5:34:49 a to bylo vylepšení osobáku zhruba o 25 minut. Takže spokojenost v cíli byla obrovská. Prostě mi to zase jednou sedlo a šlapalo to celou dobu. A když se mi podaří dát jednou ten běh kolem 1:50:00 tak to bude teprve čásek.

No a pak už jen guláš, pivo, vyhlášení, tombola, bouřka a hurá domů. Bylo to skvělý a bylo toho dost. Ale každej takovejhle závod, když se povede jak organizačně tak počtem závodníků, za to stojí a je to velkej triatlonovej zážitek. Tak teď už jen pořádně zabrat před Otrokovicema a nechytnout někde nějakou rýmičku.

Triatlon Poděbrady 2011

2011-05-31T21:39:00.000+02:00

Teda musím říct, že letos mě to závodění vyloženě baví. Organizátoři se na všech závodech činí a svou práci mají pevně v rukou. Jarní běžecké závody byly výborný a začátek triatlonový sezony pokračuje v nastoleném tempu.

Tentokrát jsem zavítal do Poděbrad, kde se závod, poté co skončil český pohár, přestěhoval z centra města k jezeru a to bylo moc dobře. Zatím jsem pokaždé do Poděbrad jezdil na běžeckou desítku, která se tradičně konala den před triatlonem. Nedělní triatlon jsem vynechával, protože byl pro mě s mojí výkonností trochu mimo mísu. To se ale letos změnilo a tak nebylo co řešit. Sobotní desítka byla také přesunuta k jezeru a podle ohlasů běžců to byl taky podařený tah. Popravdě řečeno ono to pražení v centru a na kolonádě mi moc dobře nedělalo a dobře jsem tam nezaběhnul snad ani jednou. Ale zdá se, že se tedy začalo blýskat na nové lepší časy.

O závodu samotném toho už bylo napsáno docela dost, tak snad jen krátce. Prostředí je bombastický, tratě pěkný, bezháková cyklistika spravedlivá a atmosféra skutečně pohodová. Plavání v mém podání byl takovej průměr jako důsledek slabšího tréninku téhle disciplíny posledních týdnů. Zato na kole jsem to rozbalil a bylo vidět, že ježdění do práce na kole nese ovoce. Nikdo mě nepředjel, zato já jsem předjížděl celou dobu. Přechod z kola na běh byl tentokrát trochu tuhej a rozběhnul jsem se až asi po čtyřech kilometrech. Pár kluků mě předběhlo, ale i mě se podařilo sem tam někoho zdolat, tak z toho bylo nakonec 62 místo. Celkem příjemný pro začátek sezony. Tady byl snad jedinej zádrhel, kdy nebylo pořádně poznat, kdo už běží druhej a kdo první okruh. Šňůrky na krku by to vyřešily. Ale přičítám to tomu, že se musela operativně měnit běžecká trať kvůli podmáčenému terénu. Ale i ta, na které se běželo, byla výborná. Jestli příští rok zase vyjde počasí, tak to bude zase zážitek, kterej můžu jen doporučit.

Nakonec musím poděkovat Honzovi Kavalírovi a Magdě Maradové, že nafotili kopec fotek, ze kterých vybírám reprezentativní vzorek.

Když už před startem někdo fotí, tak je potřeba tvářit se maximálně inteligentně.

Ještě že do depa to bylo dost daleko, ty ruce nešly za boha ven.

V depu si zásadně co? V depu si zásadně nesedáme, že.

Při otočce o 180 stupňů precizně vyvažujeme jazýčkem.

V cíli se tváříme jako profíci, aby bylo vidět, že to byla dneska opět hračka.

Nová metoda rozcvičky před závodem. V gumě jedině na gumovej hrad.

Takže v sobotu v Mělicích.

Vyhnat myši a houby z neoprenu

2011-05-26T13:43:00.000+02:00

Tak a už je to tady. Triatlonová sezona už je celá nedočkavá, aby se pro mě mohla rozjet tuhle neděli v Poděbradech. Za poslední týdny jsem toho teda fakt moc nenaplaval a tak bylo potřeba alespoň prověřit, jestli přes zimu do neoprenu nenalezly myši a nezačaly tam řádit houby. Hlavní bylo, že z hladin jezer už zmizely zimní chcíplé ryby, tak se člověk nemusel obávat, že by si nějaký takový dáreček nahrábnul. Využil jsem rodinné akce a po menším obědě a pivku jsem to vzal rovnou k jezeru. Zrovna panovalo letní vedro, takže podle očekávání jsem se postaral o menší zábavu tuleňům, co se povalovali na pláži. Jako bonus byl fakt, že na druhé pláži probíhaly hasičské závody, tak to bylo i se startovním výstřelem.

Do neoprenu to šlo hladce a voda ani nebyla moc studená. To byl pocit. Mít celé jezero pro sebe, plavat si kam chci a nemuset v bazénu bojovat o dráhu. Akorát mě trochu překvapilo, že mi šly nějak nahoru nohy a ne a ne je dostat pořádně pod vodu. Asi jsem si neměl před skokem do vody tak uprdnout. A nebo spíš nezanedbat napouštění vody do neoprenu. Dal jsem si pár stovek metrů a byl jsem spokojenej. V neděli v Poděbradech to bude s neoprenem, to už je teď jistý, tak se plaveckej výpadek snad tak neprojeví.

Tak takhle bych si to představoval pokaždý. Nikde nikdo.

Poté co jsem ze sebe ten vynález strhal, tak jsem skočil na kolo a dal si ještě 30km přechod. To se bude taky hodit. Už se nemůžu na neděli dočkat, to zas bude maso, ale krásný.

Běžecký svět

2011-05-20T14:54:00.000+02:00

Ani nevím, jestli jste to zaznamenali, ale těsně před PIMem se na českém běžeckém webovém prostoru objevil nový server. Jmenuje se Běžecký svět a bydlí na adrese http://www.bezeckysvet.cz/. Uvidíme, jak se mu bude dařit po boku zajetých serverů jako www.behej.com, www.behy.cz nebo www.bezeckaskola.cz. Skladba článků se zatím jeví příjemně různorodá a grafický design působí příjemným odlehčeným dojmem. Kromě klasických psaných článků jsou k dispozici i zajímavá žánrová videa, která jsou takovým příjemným bonusem.

Tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet a kam bude server postupně směřovat a cílit své zaměření. Ale jedno je jasný, každá konkurence je dobrá a posouvá běžeckou scénu dál.

Na kole do práce a z práce

2011-05-17T23:00:00.000+02:00

Poslední dobou jsem začal vážně uvažovat, že budu do práce jezdit na kole. Jinak se totiž na kolo skoro nedostanu a zanedbávat tak trénink téhle disciplíny se mi moc nechtělo. Ale zásadní překážkou bylo, že jsem si absolutně nedovedl představit, kudy bych měl jet. Představa plánování trasy s mapou v ruce a pak to hrozný bloudění mě dokonale od tohoto dobrodružství odrazovala. Jenže časy se rychle mění a technologie se řítí vpřed kosmickou rychlostí, a když mě kamarádka upozornila, že Seznam.cz na jeho mapách vyhledává trasy optimalizované pro cyklisty, tak nebylo co řešit. Zadat Čelákovice-Chodov byla otázka vteřiny a šlo se na první průzkumnou jízdu. Trasu jsem si celkem dovedl představit až na pár úseků v Hostivaři a na Chodově. Samozřejmě se to na poprvé neobešlo bez menšího bloudění, ale GPSka v mobilu to vyřešila za mě. A dneska už jsem jel na jisto a letělo to výborně. Trasa je to ideální tak pro trekové kolo, ale to nemám, tak horák musí stačit. Asi by se to dalo dát i na silničákovi, ale to by asi kola dostala pěknej čoud. Je tam jeden nádhernej úsek po cyklostezce loukama mezi Dolníma Počernicema a Dolníma Měcholupama. Moc pěkný. Zajímavostí je, že do práce je to víc do kopce a z práce to pak valí samo z kopce a to jsou pak průměry. No a nejlepší na tom celém je, že celá cesta trvá při optimálních podmínkách jen pět až deset minut dýl, než kdybych jel do práce vlakem a MHD. 30 kiláků ráno, 30 kiláků odpoledne, sakra to bude forma :-).

Pro zájemce je trasa k vidění tady.

Krušnoman 2011 – Drsnej, ale krásnej

2011-05-17T22:59:00.001+02:00

Krušnomana jsem pro sebe vnímal jako velkou výzvu a taky jako možnost zkusit si něco, na co hned tak člověk v Čechách nenarazí. Jako takovej cyklista necyklista, co toho zrovna moc nenajezdí a v kopcích už tuplem ne a běžec spíš rovinatýho typu, protože kopců u nás v Polabí moc není, jsem si říkal, že tam budu asi trochu do počtu, ale zvědavost a chuť na nový zážitky převládla a hned jak to šlo jsem se přihlásil a zaplatil, aby se mi pak třeba nechtělo cuknout.

O nějaké cílené přípravě na horskou prověrku nemůže být ani řeč. Na silničce jsem najezdil všeho všudy asi tak 70 kiláků po úplný rovině no a na horákovi asi tak 150 kiláků taky bez kopců. Ale na kole mi to tak nějak jde samo, tak jsem se zbytečně neplašil. Není nad zdravou sebedůvěru, ne? J. Jediný běhání do kopců provozuju leda u nás u staďáku, kde je to do kopce dokonce asi tak 200 metrů. Ale co už, nějak se do těch stoupání vyškrábu. Už jen jako třešnička na dortu působí fakt, že jsem si šel střihnout Krušnomana přesně týden po maratonu v Praze. Ale cítil jsem se fajn, tak regenerace po PIMu asi byla rychlá.

Výlet do Krušných hor jsme pojali jako rodinnou akci, aby si rodina taky užila kopců a roztáhla plicní sklípky. Vyrazili jsme už v sobotu a v Klínech tou dobou zrovna panovalo příjemné jarní slunečné počasí. Anežka si zařádila na dětském hřišti, já jsem složil kolo a po příjemném těstovinovém dopingu a rozpravě jsme zapluli na pokoj relaxovat.

Organizátoři na rozpravě predikovali zhoršení počasí a jednotlivé zdroje předpovědí se dost rozcházely, tak jsem byl dost nervózní z toho, do čeho se ráno probudíme. No počasí nezklamalo. Přes noc pršelo, pěkně se ochladilo a honily se temný mraky. Určitě už jsem to dřív na blogu několikrát zmiňoval, ale hrozně se bojím jezdit rychle z kopce. Za sucha a na rovném úseku se ještě jakž takž odvážím spustit se z kopce občas i padesátkou, ale na mokré silnici plné zatáček to bude pro mě očistec. Ještě před startem jsem z toho byl nesvůj, ale pak jsem si řekl, že tomu nechám volný průběh, prostě se z toho kopce rozjedu a pak se uvidí. Největší dilema ale bylo vybrat, do čeho se člověk navleče, protože počasí se zřejmě bude měnit každou chvíli. Nakonec jsem zvolil spíš defenzivní přístup s tím, že odhazovat oblečení se dá vždycky. Jak jsem byl prozřetelný, se ukázalo během několika desítek minut.

Poslední kontrola, ale co na sebe?

Před startem se to v depu hemžilo celou českou špičkou a vůbec tam byli samí nabušenci. Když jsem to viděl, tak jsem stanovil pro dnešek cíl, neskončit ve svodidlech a zároveň neskončit poslední. Copak voto, kolečka v depu byly jedno hezčí než druhý a koukat bylo rozhodně na co, ale už se do mě trochu dávala zima, tak jsem byl rád, že se šlo na věc.

Na běžkách by to tady taky nebylo k zahození

Největší borci šli do první řady a já to jistil z prostředka. První běh byly dva okruhy po tamní oranžové běžkařské trati a začínalo se jak jinak prvotřídním výběhem. Když se člověk dostal na vrchol okruhu, tak to pak bylo příjemně houpavý. Kontroloval jsem pozici, aby za mnou bylo ještě pár závodníků a nemusel jsem opouštět depo potupně poslední. Po druhém okruhu se seběhlo pod areál s depem a do depa se šlo jak jinak po sjezdovce do kopce. V depu jsem operativně volil oblečení podle aktuální situace. Takže elasťáky, odolnej cyklodres s dlouhým rukávem a jen klasické cyklorukavice. Ještě jsem spekuloval nad návleky na tretry, ale protože tou dobou už jsem byl v depu poslední, protože ostatní to měli líp vychytaný, tak jsem se na ně vyprdnul a vypálil jsem lehce potupně z depa. Tak to se mi pro začátek teda moc nepovedlo.

A čekal mě ten největší oříšek dne. Šestikilometrovej padák dolů z Klínů do Litvínova. Mokrá silnice, prudký zatáčky a doprovodné vozidlo za mnou jako za posledním závodníkem, mi moc klidu do sjezdu nedávalo. Zadní brzdu jsem držel v podstatě permanentně a přední jen operativně korigoval situaci. Že bych ve sjezdu někoho dojel, byla holá utopie, tak jsem se jen snažil zapamatovat, jak daleko přede mnou jsou ti, co už začali stoupat zpátky ke Klínům. No nakonec jsem sjel dolů bez úhony a říkal jsem si, že to nejhorší mám za sebou. Hned po otočce jsem tam naházel kašpárka a začal jsem pěkně frekvenčně dupat nahoru. Netrvalo dlouho a už jsem předjel předposledního závodníka. Uf, tak teď už aspoň nejsem poslední. A na dohled byl další kandidát na skalp. Toho se mi ale podařilo sjet až za Klíny, kde byla občerstvovačka a po ní ještě pěknej kousek stoupání. Následovaly takový kratší brdky a první kapky deště. Netrvalo dlouho a spustil se regulérní déšť. Další otočka byla v Českém Jiřetíně, kam to jak jinak bylo zase pěkně z kopce. No ale tak hustý jako do Litvínova to nebylo, tak to šlo. Na chvilku vylezlo sluníčko. Ale byla to jen předzvěst pekla, co mělo přijít za dvacet minut. Cestou zpátky do Klínů mě v protisměru míjeli sebevrazi, co to z kopce pouštěli na můj vkus trochu moc. Jejich odvahu snad ani neobdivuju. Navíc opětovný déšť vystřídala regulérní průtrž mračen a jako bonus kroupy. Teplota se mohla pohybovat někde kolem pěti stupňů. Začínalo jít do tuhýho. Kromě toho, že mi začínaly mrznout nohy v promočených tretrách, jsem se jinak cítil teplotně v pohodě. Teda až na ty kroupy bubnující do ksichtu, to teda nebylo nic moc.

Počasí místama dost nepřálo :-)

Ale adrenalin mě hnal dopředu a strojové tempo, kterým jsem stoupal do kopců, neslo ovoce. Postupně jsem začal předjíždět cyklisty, co toho začínali mít dost. Občas mi to někdo při sjezdu vrátil, ale jen na chvilku, protože do kopce jsem se zase před něj dostal a rychle se vzdaloval. Ten okruh z Klínů do Jiřetína se jel dvakrát. Ve druhém okruhu už jsem měl tak zmrzlý nohy, že jsem je přestával cejtit. Když jsem takhle předjížděl jednoho kolegu, tak mu říkám, jestli má taky tak zmrzlý nohy, že nevím, jak se s tím bude dát běžet. A on na to, že má tak zmrzlý ruce, že neví, jestli si vůbec zaváže tkaničky. Chudák jel bez rukavic. No trochu jsem si nadával, že jsem si ty návleky na tretry nevzal. Ale tou dobou bych řekl, že bylo už všem všechno jedno a jen se na sebe vzájemně usmívali. Cestou zpátky do Klínů už jen obligátní slejvák a další kroupy, ale to už jsem byl jako v rauši a pálil jsem to ke konci cyklistiky směr depo. Maximální dosažená rychlost byla 54km/h, adekvátní podmínkám a poblouznění adrenalinem, řekl bych.

Co k tomu dodat. Na kole do kopce. :-)

Z kola jsem slezl celkem bez obtíží, ale cupitat v tretrách s kuframa a úplně zmrzlýma nohama po depu byl asi pohled k neudržení. Připadal jsem si jak Hurvínek co se snaží dohopkat ke svý bedýnce, ve který čekaly úplně prochcaný běžecký boty. Skočil jsem do nich a s pocitem, že teď už si jen střihnu osm kiláčků a bude konec, jsem opouštěl depo.

A jejej, zmrzlý nohy, to se musí rozhejbat. :-)

Druhej běh se skládal ze tří kol v okolí areálu. V každém kole byl pro zpestření zařazen výběh po sjezdovce, to už k tomuhle závodu neodmyslitelně patří. Prozkoumal jsem situaci, jak jsem na tom pozičně. Když jsem zjistil, že se daleko přede mnou ani za mnou nikdo nepohybuje, tak jsem nasadil udržovací tempo a užíval si toho, že přestalo pršet. Na začátku druhýho kola mi konečně rozmrzly nohy a mohl jsem aspoň trochu kontrolovat seběhy po mokrý trávě a traverzy sjezdovkou. Ono to totiž v lehkých silničních Mizunách nebylo zrovna to pravý ořechový. Takže pro příště rozhodně krosovky. Uteklo to coby dup a už jsem to šněroval sjezdovkou k cíli. V tu chvíli, když jsem v čase 4:48:17 probíhal cílovou bránou, jsem byl na vrcholu blaha. A možná, že mi i na chvilku přišlo líto, že už je konec.

Dokončil jsem tuhle tuhou prověrku v podmínkách, který kromě fyzický odolnosti dokonale prověřily o odolnost psychickou. Ale trvrďáci se přeci nevzdávaj, ne? J. Takovou dávku endorfinů jsem si teda už dlouho nedopřál. Užíval jsem si jich dosyta a v cíli jsem se jen tak zvesela motal. Potom jsem něco slupnul, naházel všechno do auta a s lehce promrzlou rodinou vyrazil zpět k domovu. Mají můj obdiv, že tam na mě pět hodin čekali. Hřál mě blažený pocit z dobře odvedené práce. Těch 11km běhu s převýšením 260m, 64km na kole s převýšením 1070m a závěrečný běh 9km s převýšením 210m bylo pro mě tak akorát a ten den mi to výborně sedlo.

Tak někdy příště. Skutečně? ;-)

Kromě všech co ten den dokončili a nevzdali, mají můj velký obdiv i organizátoři. Všechno měli pevně v rukou a tak kvalitní organizaci s rodinným přístupem hned tak člověk nenajde. Držím palce do dalších ročníků. No a nakonec můžu jen zopakovat. Bylo to drsný, ale krásný. Kdo ještě nezkusil, ať neváhá.

Některé fotky jsem si vypůjčil od Advida, kterýmu to taky vyšlo pěkně, a z oficiální fotogalerie.

Výsledky tady.

Kvalifikace PIM King – splněno

2011-05-14T09:14:00.000+02:00

I když si po každém proběhnutí cílem na PIMu říkám, že příští rok už ani náhodou, tak se nechám stejně zase ukecat nebo zmanipulovat a následně pak příští rok v květnu stojím na startu. Letos jsem dokončil šestý PIM, což je požadovaná porce pro to, aby takové snaživce zařadili organizátoři do skupiny PIM Kings, z čehož jim pak plynou jisté výhody ve spojení s tímhle podnikem. Tak než to organizátoři zprocesují a zaznamenají, zrekapituluju letmo jednotlivé absolvované ročníky a přisypu trochu soli do občas ještě krvácejících ran. :-)

2004 (3:48:57)
První absolvovaný maraton. Na to se nezapomíná. Reportáž je k přečtení tady. Byl to jediný ročník, kdy jsem běžel a bylo krásně chladné počasí. To už asi nikdy nebude. A považte, bylo to až 23.května. Do dnes si pamatuju tu neuvěřitelnou vzdálenost po Strakonické ven z Prahy a zpátky jak mi tam mrzly ramena a snad občas spadla i nějaká ta vločka. Ta štreka po Strakonický, to bylo maso. Ale protože člověk pořádně nevěděl, do čeho jde, tak do toho šel po hlavě a čas z prvního maratonu byl dlouho i osobním rekordem.

2005 (4:29:20)
První vyloženě nepovedený maraton. Vedro a přemotivování udělalo své a od půlmaratonu to byl tuhej boj. Reportáž tady. První zkušenost s tím, že dokončit maraton občas taky pořádně bolí. Ale co tě nezabije, to tě posílí.

2006 Po krušných chvilkách z minulého ročníku jsem pauzíroval.

2007 (4:37:12)
Ještě větší vedro a ještě větší namotivovanost než v roce 2005 vedly k tomu, že jsem si prožil svůj nejhorší maraton. Ke konci jsem měl jen jedno přání. Dostat se do cíle v jakémkoliv čase, zato ve zdraví a neseknout sebou někde s dehydratací a úpalem od toho spalujícího slunce. Tenkrát snad bylo 30 stupňů ve stínu. No brutus. Ani se nedivím, že jsem tenkrát neměl náladu sepisovat nějakou reportáž a paměť se naštěstí milosrdně vyprazdňuje. :-)

2008 Pro nemoc těsně před závodem jsem se neúčastnil a startovné převedl na příští rok.

2009 (3:59:48)
Po asimilaci Logosu Nessem dostalo PIMové závodění nový impuls. Kluci co k nám přišli, běhali firemní týmové běhy. Díky odpadlíkům z firmy, co nevydrželi fůzi, se mi dostalo té cti startovat za elitní Nessí tým. To tenkrát ještě byly poctivé firemní týmy a ne ty dnešní, kdy už se to snad ani „firemní“ oficiálně nejmenuje. Taková účast v teamu na člověka klade taky nějakou zodpovědnost, aby podal pokud možno predikovatelný výkon bez výraznějšího selhání. Motivace k tréninku tedy byla, tak se trénovalo hned líp. Sliboval jsem čas 4 hodiny, a jak jsem slíbil, tak jsem i doručil. Pěkně kontrolované tempo a maraton na pohodu. Celé to mělo sladkou tečku v tom, že jsme jako tým vyhráli první místo a mohli si vychutnat předávání cen v Hiltonu spojené s příjemnou žranicí. No povedené to v tom roce bylo. Reportáž tady.

2010 (3:48:22)
Na vlně osobních rekordů z jara jsem se dovezl až k dalšímu osobáku. Zlomil jsem ten svůj nejstarší osobák. Sice jen o pár desítek vteřin, ale stálo to za to. Rozběhnuto to bylo snad na 3:30, ale nebláznil jsem a zpomalil jsem. Poslední kilometry to byl jako pokaždé boj, ale to už jsem věděl, že osobák padne a kontroloval jsem to s křečema ve stehnech až do cíle. Jako tým jsme na stupně vítězů nedosáhli, ale Hilton stejně proběhnul a bylo to opět kvalitní. Reportáž tady.

2011 (4:25:52)
No tak letos to bylo opět ze slabšího soudku. Pod tíhou vědomí, že jarní forma je mizerná jsem zvolil taktiku běžet podle tepů a nepřekročit tak hranici 160 tepů. To se mi ze začátku nádherně dařilo a pohyboval jsem se kolem vodiče na 3:45:00. Běželo se mi až závratně dobře. Jenže přesně po hodině běhu, ani nevím z jakého důvodu, mi skokově narostly tepy ze 158 na 168-170. A to byl konec s příjemným během. Musel jsem razantně zpomalovat, abych to dostal aspoň těsně nad 160, protože 170 jsem dlouhodobě neudejchal, a to mě nebavilo. Navíc jsem mezi 24 a 30 kilometrem prožíval nepříjemnou krizi, ze které mě dostalo až sežrání tří gelů a gutaru. Pozitivní na tom bylo to, že jsem díky tomu minul maratonskou zeď a do cíle to dotáhnul celkem pod kontrolou, i když ve směšném čase. No ale za rámeček si tenhle výkon rozhodně nedám.

No a to je všechno. Šest zářezů a pokaždé trochu jiný příběh. Jednou jsem byl nahoře a jindy zase dole. Tak už to holt chodí. Ale v cíli jsem si stejně zase říkal, že příští rok, už mě tam nikdo nedostane. ;-)

Někde se to zaseklo, prošťouchnout.

2011-04-28T16:04:00.000+02:00

Když jsem se v březnu na prvních dvou desítkách (Kbely 48:04, Pečky 48:56) nedostal s časem pod 48 minut, tak jsem si říkal, že to chce klid, že se to teprve rozjede. Pak přišel uvařenej půlmaraton v Praze (1:53:05) a bída pokračovala. Nymburská desítka (48:03) to taky nevytrhla a to je ještě o chlup kratší. Půlmaraton v Pardubicích (1:48:38) jsem tedy pojal spíš turisticky než závodně, hlavně z toho běhu mít dobrej pocit. Už už jsem začínal mít pomalu dojem, že se to rozjíždí, když přišla desítka v Semicích (49:23) a opět poněkud trapné představení. Osobně jsem moc zvědavej na maraton v Praze, to bude asi pořádná taškařice. To, že loňská sezóna byla víc než povedená a že letos asi žádný osobáky trhat nebudu, bylo jasný, ale že to bude až taková bída, jsem teda neplánoval. Jsem jasně někde zaseklej, ale nějak nevím proč. Zkusím si to sepsat a třeba mě napadne cesta z tohohle ťapkání.

Tak první hmatatelnej (viditelnej) negativní faktor jsou dvě až tři kila nadváhy po zimě oproti dlouhodobýmu stavu. Ze zkušenosti vím, že se to během měsíce samo spraví a dostane do těch správnejch mezí. Ale asi pro to budu muset ještě něco udělat, aby to padlo na těch 80 kilo. Ale že by tři kila navíc zapříčinily propad tři minuty na desítku? To asi ne.

V zimě jsem běžkoval stejně jako loni, spinningu jsem trochu ubral a bazénu bylo taky trošku míň. Ale jen nepatrně. Pohledem do tréninkového deníku koukám, že naběháno přes zimu mám tak o 15 procent míň než loni, ale rozhodně jsem to moc neflákal a je to srovnatelný s dřívějšíma sezónama.

Občas zařadím posilování a core training, takže odtud vítr taky nefouká.

Obecnou vytrvalost budu mít asi dobrou, protože běžet tempem kolem 5:30/km třeba dvě hodiny mi nečiní naprostý problémy. A po doběhu nejsem ani moc vyšťavenej.

Když vlezu na kolo, tak to taky pěkně jede. Průměr na silnici se pohybuje na standardních 30km/h. A na horákovi to v terénu taky pěkně lítá.

Co ale naprosto nefunguje, to je dejchání. Obecně je můj běh omezován tím, co udejchám a né třeba tím, že by mě začaly bolet nohy. Jenže já letos na jaře mám problém dlouhodobě udejchat i tepovou frekvenci 160, což představuje tak 4:50/km. Dřív jsem tepy celkem bez problémů dokázal vytočit v maximu na 180 a letos to nevytáhnu při maximálním úsilí přes 175, protože to prostě neudejchám. Alergiema jsem nikdy netrpěl a ani teď nemám pocit, že bych s tím měl problém.

Ale jsem trpělivý optimista a vím, že kdo si počká, tak toho forma navštíví. Takže teď se už nikam honit na závodech moc nebudu a všechny budu brát jako přípravu na letošní první vrchol v Otrokovicích. Ale už i v Mělicích bych si chtěl pořádně zazávodit. Je teda jasný, že květen bude pekelně tréninkovej. Teď jen ten trénink správně namíchat.

No a na závěr optimistická fotka z Pardubic. Počasí, lidi, radost z pohybu a v cíli servis nevídanej.

PIM půlka 2011 – Pořádně silnej vývar

2011-04-07T22:12:00.002+02:00

Jak jsem se tak osobně bavil se spoluběžci i četl na fórech a blozích, tak den, kdy se konal letošní pražský půlmaraton, asi nebyl běhu moc nakloněn. No pokusím se teď dát dohromady recept, podle kterého byla tahle sobotní lidové taškařice uvařená.

Tak za prvé je potřeba všechny suroviny pořádně vychladit. Tři čtyři měsíce zimy je tak optimální pro to, aby si běžci na zimu zvykly a bylo jim z jara dobře. Jakmile jsou všichni na zimu aklimatizovaní, tak je potřeba u pana Poručímevětrudešti objednat na den závodu pořádné teplíčko. To se budou všichni tetelit blahem, jaké je nádherné počasí. Diváků přijdou zástupy a co teprve objednané černé hvězdy. Ty budou ve svém živlu. A hlavně je potřeba získat hodně masa. Protože pořádný vývar se dělá z hodně masa. Když už máme tolik masa, že by se nám už málem do hrnce nevešlo, tak vytáhneme vychlazené suroviny a jdeme v tom pěkném teplíčku vařit. Takže přidáme na plameni a než se oteplí, tak si připravíme směs. Maso smícháme s atraktivním kořením. To by tak hrálo, kdybychom letos nezískali nějaké osobnosti, aby se média mohla popást. Do toho ještě trochu podivínů co skáčou po jedné noze nebo aspoň běhají pozpátku a jdeme do toho.

Nejdůležitější je před vhozením do hrnce všechno maso a koření nacpat do mlejnku. A po startu pomalu mlít a tím plnit hrnec. Ale pozor. To nejdůležitější z mlejnku vypadne hned na začátku a to jen několik zrnek máku. Tomu se musíme věnovat maximálně, protože to dává našemu vývaru lesk a slávu. Nejlíp je na nějakého černocha pověsit kameru a zabírat ho celou hodinu závodu. To, jak jsou na tom domorodí běžci, není až tak moc důležité a není o tom potřeba během závodu vůbec informovat. Ono by to ani nešlo, protože naše časomíra je trochu nedeterministická a aktuální údaje z mezičasů jsou holé věštění. No ale mezitím jsme všechno namleli a už se to pěkně vaří a kouří a bublá v hrnci.

Jak se tak maso pohybuje hrncem, tak ztrácí vodu. Tu je potřeba k masu přilévat. Ale ke konci už to není tak důležité, protože chceme, aby se nám vývar pěkně zahustil. Jenže ono spousta masa na to v tom teplíčku nemá a od 16km začíná kolabovat. A čím déle maso vaříme, tím ho kolabuje víc. Takové maso sbíráme z povrchu vývaru a odstraňujeme, aby byl vývar čistý.

No a to už jsme s vařením u konce. Mák máme dávno z hrnce pryč a silný vývar už jen necháme dobublat do konce.

Začíná to pěkně připalovat

No taky jsem se nechal v sobotu uvařit. Pro mě vražedná kombinace jediného horkého dne v jinak chladném období udělala svoje. Od čtvrtého kilometru jsem se vařil ve vlastní šťávě. Pot ze mě lil. Nevětrající firemní cyklodres se na mě lepil jak někde v tropech. Na každé občerstvovačce jsem do sebe nalil aspoň sedm kelímků, ale po kilometru jsem měl už zase žízeň jako trám. Navíc se dostavil klasický a v tomhle počasí očekávaný problém s dechem. Takže od dvanáctého kilometru to byl kontrolovaný posun k cíli s tím, aby to snad se mnou někde neseklo. No byl to tuhej boj. Asi jsem si pěkně naboural termoregulaci, protože ještě půl hodiny v klimatizovaném vlaku ze mě crčel studený pot. Prostě se mi to nepovedlo a absolutně jsem si to neužil. Čas 1:53:05 je dokonce negativní osobák. A těch padáků co letos bylo. Kam se hrabe maraton. Je vidět, že pod marketingovou masáží, dostane odvahu postavit se na start skutečně kdokoliv.

Na druhou stranu organizačně to bylo letos rozhodně nadprůměrné. Žádný chaos v koridorech, kadibudek spousta, nikde větší fronty a v cíli to taky pěkně odsejpalo. Letošní tričko je obzvláště povedené. Tak snad jen na druhých deseti kilometrech mohly být ty občerstvovačky dvě a ne jen jedna. A real time mi nakonec taky po upozornění opravili, takže organizátor má za mě pochvalu. Televizní přenos byl jako vždy trochu slabší, ale já vím, že long distance běhy nejsou v televizi moc atraktivní. Holt z hovna bič neupleteš. V Pardubicích si budu muset trochu zlepšit půlmaratonský apetit. Tak v neděli v Nymburce na desítce ahoj.

P.S. Taky jste si všimli toho nádhernýho záchranářskýho pidiautíčka co operativně jezdilo kolem tratě? To mi přijde jako bomba nápad. Dostane se všude a záchranář nemusí tahat všechno v batohu na zádech.

Offtopic: Zaplavat si mezi lidma

2011-03-30T21:09:00.000+02:00

Každý den cestu do práce a z práce zdolávám v podstatě identickým způsobem. Nádraží, vlak, nádraží, metro, práce a odpoledne zase opačně. Občas si cestu zpestřím ještě tramvají. Jak ráno vylezu z domu, tak se stávám součástí lidského proudu směřujícího z bodu A do bodu B. Jeho jednotlivé varianty se liší jen hustotou jedinců a rychlostí jakou plyne. Mám tu smůlu nebo štěstí, to záleží na úhlu pohledu, že chodím o dost rychleji než 99 procent jedinců v proudu. Na rozdíl od ženské části populace pro mě není cesta požitkem, ale nutným zlem a proto se snažím zdolat jednotlivé úseky mezi krajními body maximální rychlostí po minimální dráze. Samozřejmě, že za těchto podmínek ostatní jedinci v proudu vytvářejí přirozené překážky, které se ovšem chovají naprosto nepřirozeně a občas dokonce zákeřně. Každá cesta se tak pro mě stává lehce adrenalinovou záležitostí, a proces, který při tom absolvuji, jsem pracovně pojmenoval „Zaplavat si mezi lidma“. Tolik tedy úvod do problematiky s lehkým matematicko-fyzikálním zabarvením.

Musím se přiznat, že takováhle každodenní taškařice mě občas dokáže pěkně vytočit, protože stádnost lidí nezná mezí. To pak přijdu do práce nebo domů trošku nasranej a chvíli to trvá, než se emoční křivky uklidní. A co se vám při takovém plavání může například postavit do cesty? Tak třeba

Proplejtáte se mezi lidma a předpokládáte, že se všichni budou pohybovat zhruba konstantní rychlostí po víceméně přímce. Jenže to je holá utopie. Spousta jedinců přesně ve chvíli, kdy je předcházíte, se najednou rozhodne, že se přesunou na druhou stranu chodníku a kolize je na světě.
Kuřáci, co to už prostě nemůžou vydržet ani deset kroků, vylezou ven z metra a ještě mezi dveřma vestibulu zapalujou jejich potěšeníčko zaručeně ve chvíli, kdy jdete kolem nich. Lahodný pocit v ústech vás provází ještě několik dalších desítek metrů.
V Šervůdu na vás každou chvíli útočí buď trosky dožadující se sedmi korun, cíga nebo podobně, nebo dýleři všeho možnýho. Mobilním tarifem počínaje a registrací do IZIP konče. Dá to občas fušku mezi nima prokličkovat a odpuzovat je už zdálky nenávistným pohledem.
Zastaví narvaná tramvaj a všichni se hrnou ven. Můžete si ale bejt jistí, že mezi prvníma vyleze někdo, kdo se hned za dveřma zastaví a začne se rozhlížet, kam se asi zrovna vydá. Takovýhle dobrodruzi jsou naštěstí hned smeteni davem a jejich neuváženost je po zásluze potrestána.
Když do stanice přijedou dvě metra současně a ze stanice vedou jen schody bez eskalátorů jako je třeba na Pražského povstání nebo Chodově, tak se schody okamžitě zaplní. Buďte si ale jistí, že vpředu nepeláší ti, kteří těch pár schodů vyběhnou raz dva, ale celé čelo obsadí odulí a supící osoby které celý proud odsoudí k rytmu pohřebního pochodu. Bohužel je není možné převálcovat, protože prostě není kudy.
Milenci vzájemně zavěšeni do sebe zaberou skoro celý chodník a poblázněni láskou se chaoticky klátí sem a tam. Není téměř možné kolem nich projít bez konfliktu. Ach ti blázínci bláhoví.
Kapitolou samou pro sebe jsou vožralkové. Potácej se sem a tam, plivou vám rovnou pod nohy nebo na nohy a jako bonus vás málem pozvracej. Ale já se taky občas potácím, tak to je spíš plichta.

No našlo by se určitě ještě fůra podobně vypečenejch nástrah, které na rychlého chodce čekají v přeplněných ulicích. A kdo by si chtěl zasoutěžit na mistrovství světa v téhle disciplíně, tak ať si zkusí pěkně v létě odpoledne projít Václavák od Muzea dolů k Můstku. Ale né prostředkem, pěkně na straně po chodníku. A kdo by měl málo, může pokračovat rovnou na Staromák a Celetnou zpátky. To je vyšší škola plavby mezi tělama. No a kdo se rád účastní stádního posunu, tak ať si zajede ráno v devět na Chodov a nechá se unášet davem lidí, co si to štrádují z metra do business centra The Park. Pěkně poslušně proudí dav až k semaforu. Tam stát, seřadit se, a pak zase hurá do proudu, který nás unese až ke strojům do jednotlivých krychliček.

Asi se ptáte, jakou přidanou hodnotu má tenhle spot. Asi žádnou, ale musím si trochu vybít vztek z tý ženský, co se vyprdelila dneska k označovači jízdenek v metru. Kufr šoupla do jednoho prostupu, svojí prdel do druhýho a začala štrachat lístek v kabelce. Lítat neumím, tak došlo na lokty. Baba jedna vymaštěná. Tfuj, to se mi ulevilo :-).

P.S. Ale už jsem na to našel lék. Stačí si ráno do uší strčit sluchátka, pustit loudavou hudbu, nasadit přitroublý výraz a vyrazit na cestu. Cesta do práce se tak výrazně usnadní :-)))

Sezona začala, konečně

2011-03-22T22:10:00.001+01:00

No tak konečně jsme se na kalendáři protrhali až k březnu a to je neklamné znamení toho, že běžecká sezona dospěla letos ke svému začátku. Všichni jsme se v zimě klouzali na ledu, řádili na běžkách, drtili rotopedy a škádlili posilovací aparáty, abychom mohli na začátku března s neutuchající vervou pokořit první várku závodů. Já jsem se teda těšil pořádně. A jak to tedy zatím vypadá?

První klání bylo tradičně ve Kbelích. Desítka, kde nikdo do poslední chvíle neví, jak to dopadne s počasím a dá se říct co rok to jiné podmínky. Jako každý rok tam jezdím spíš na společenskou otevírací akci než atakovat nějaké závratné časy. Letos k tomu ještě jako takovej příjemnej bonus vyšlo závratný počasí, takže proběhnutí to bylo jedna báseň. Jde, řekněme, o tradiční etalon, abych zjistil, jak pomalu jsem schopen běžet a jak se to pak bude zlepšovat. Letos nebyla výjimka a čas 48:04 nijak nevybočoval z dlouholetého průměru. Jsem prostě takhle po zimě vždycky zabržděnej a chvíli to trvá, než se ta energie uvolní. Musím ale uznat, že jsem se příjemně nažhavil na další trénink a závody.

Obligátním pokračováním byly Pečky. Tam mi to dlouhodobě nejde a nikdy si nemůžu bejt jistej, jak to tam dopadne. Počasíčko nás zase podrželo a jarní počasí slibovalo ucházející časy. Sice se to neobešlo bez typického pečeckého větru, ale letos foukal opačně a tak druhá půlka měla být po větru. Rozhodl jsem se trochu zaexperimentovat s chemií a před startem jsem do sebe vrazil ampuli Carniformu, co jsem dostal jako dárek ke své sezonní objednávce v Nutrendu. No on to, jak se ukázalo, byl spíš takovej danajskej dar, protože jak jsem to vstřebal, tak se mi zvýšila teplota organismu a to byl pro mě konec. I když jsem běžel jen v tričku a trenkách, tak mi bylo tak nechutný vedro, že jsem to nebyl schopnej udejchat skoro ani pět minut na kilák a to bylo teda maso. No furt lepší si to otestovat teď, když o nic nejde, než se pak ztrapňovat třeba na PIMu nebo dlouhých triatlonech. No prostě čas 48:56 byl mizernej, ale už to bylo v minulosti v Pečkách z mé strany i horší a podařilo se mi to tam dát i přes padesát. Takže jak jsem říkal, nikdy nevím, jak to tam zrovna dopadne, což se letos zase potvrdilo.

Hmm, tak dneska nic moc. Uvidíme příště.

P.S. Na obou závodech padly účastnické rekordy. Jestli to takhle půjde dál, tak se za chvíli na ty starty už nevejdeme. Ale tenhle rostoucí trend je potěšující. Obzvlášť když to pak organizátoři bravurně zvládnou zorganizovat. Vzdávám jim hold.

Do třetice všeho závodního měla být desítka v Českém Brodě. Moje oblíbená trať kde už to co se časů týče, začíná být obvykle dost zajímavé. No jak to napsat. Mluvčí sportovního klubu by to asi uvedl takto: „Sportovec nedodržel životosprávu a nenastoupil na start“. No holt valná hromada spojená se sudem a slivovičkou večer před závodem je těžká konkurence a člověk se tak rád oddává pokušení. No prostě to tentokrát nevyšlo. Ne že bych nebyl schopen uběhnout desítku, ale kdo by se trápil s pálící žáhou a bolavou hlavou.

Tak teď na mě čekají necelé dva týdny pořádný zátěže abych byl na půl PIM pořádně rozjetej a stihnul i před půlmaratónem pořádně relaxovat. Sám jsem zvědavej, jak to tam letos bude vypadat. Už je vyprodáno, tak to bude asi zase pořádnej mlejnek. Ale už se docela těším.

Výsledky tady.

Ten spinning, no nevim nevim

2011-02-17T14:18:00.000+01:00

Tak jaro už klepe u sousedů na dveře, a než dojde až ke dveřím našim a vytáhneme kola ze sklepa nebo sneseme z půdy (jestli je tam ovšem přes zimu někdo neukrad), tak je potřeba se na to venkovní ježdění trochu připravit. Trochu otlačit patřičné partie a vyhnat žampiony z cyklotreter. Jsou jedinci, co jezdí venku na kole i v zimě hlava nehlava, led neled, sůl nesůl a bez kola by nevydrželi ani dva dny. Ale to teda rozhodně není můj případ. Vždycky pěkně v listopadu naposledy projedu horáka a silničáka a pak šup s obojím na háky a dopřát jim hluboký zimní spánek. Samozřejmě, že si pak maluju na růžovo, jak přes zimu budu doma jezdit na rotopedu vostopéro. Jenže každý ví, jak to pak dopadne. Takže letos jsem na rotoped vlezl asi tak třikrát. No a to se pak není čemu divit, že mě tak někdy v únoru začne znepokojovat myšlenka, že by teda už opravdu bylo potřeba ty nohy začít občas točit, jinak by bylo ztrapnění při cyklo vyjížďkách jistotou. No a taky jsem se letos přihlásil na Krušnomana a tam to bude teda asi vostrý.

A tak jsem zase začal minulý týden chodit na spinning. Jen si nejsem jistej, zda jsem dostatečně přesvědčenej, že to je to pravý ořechový a tak si to tady trochu sesumíruju a možná mi k tomu pak budete chtít napsat nějaké komentáře.

Tak jako obvykle je až na prvním místě cena. Hodina téhle taškařice se tradičně pohybuje něco mezi 100-120 finančních jednotek. To je tedy taková skoro konstanta a nic moc s ní nejde hnout. Mě se tedy třeba povedlo na nějakém slevovém serveru zakoupit pár lekcí do YMCAy a na Vinohrady s příjemnou 50% slevou, takže jsem letos za vodou. Ale jinak kilo za hodinu mi přijde tak akorát, když se tam člověk může i osprchovat a vyčůrat a ještě mu u toho zahrajou.

Další faktor je hardware, na kterém se skotačí. Jeho kvalita je tedy dost proměnlivá, ale zdá se mi, že za poslední dva roky ty nejhorší rozhrkaný kousky zmizely a je to už celkem v pohodě. Špicózní stroje mají v AXE, ty ukazujou všechno možný a když máte hrudní pás, tak zobrazujou i TF. Ale ono spíš než o HW je to o tom člověkovi vpředu, co dělá DJje a pokřikuje na poddané, kam mají otočit šroubem a jak mají na HW skotačit.

Pak tu máme to nejdůležitější a to je instruktor. Zažil jsem jich už celkem dost, a protože chodím hopsat téměř výhradně brzo ráno, tak mám už skoro dojem, že na ranní hodiny se nasazují spíš taková lightweight děvčata, než pořádní hardcore harcovníci. Je mi jasné, že s odježděnými lekcemi se může instruktorům do ježdění trochu vkrádat rutina a asi taky není jednoduché se pokaždé na hodinu pořádně nažhavit, ale občas mi to takhle po ránu přijde dost mdlé a bez šťávy. Kupodivu je mi celkem jedno, co instruktor pouští za muziku, když to nejsou zrovna úplné úlety, ale je potřeba, aby k nám alespoň občas pronesl i nějakou delší instruktáž než jen „A teď bude kopec v sedle, a teď bude running a pak si dáme tři minuty kopec ze sedla“. Chce to ty lenochy zákaznický před sebou pořádně burcovat a nenechat je ani chvilku usínat na vavřínech jak jim to dneska příjemně ubíhá.

A co se mi na tom spinningu teda nezdá? Tak třeba nejsem vůbec přesvědčenej o tom, že to má nějakou skutečně konkrétní spojitost s cyklistickou výkonností. Loni jsem spinningoval jak blázen a když jsem pak na jaře vlezl na kolo, tak mi stejně málem upadly nohy. Prostě jiný svaly, jiný dejchání, jinej pohyb. Kdybych nespinningoval, tak by to asi bylo horší ale stejně to žádná liga nebyla. Tak teď teda beru spinning spíš jako takovou pěknou aerobní hodinovou aktivitu, u které se člověk alespoň pořádně zapotí, rozpumpuje a pokouká po děvčatech.

Taky se mi jako technicky založenému individuu nelíbí, že ty spinnery neukazujou třeba watty nebo ukazatel zátěže a každej jede s takovou zátěží kolik se mu líbí. Mě prostě vadí, že když instruktor řekne, že se pojede kopec a máme si přidat pořádně zátěž, že třeba nevím, kolik tam má on a kolik přesně si mám naložit já. Kdyby se to dalo nějak kvantifikovat a všichni měli podobně, tak by to hned dostalo jinou šťávu.

No a nakonec to nejbolestivější. A tou je hrozně omezená sada „triků“ co tam jdou provozovat. V podstatě je to jen rovinka v sedle, kopec v sedle, kopec ze sedla, skipping a jumpy. To se nějak prohází a šmitec. Muzika to moc neovlivňuje a mě to po takových šesti seancích už přestává bavit. To zlatý plavání, tam se může aspoň člověk potopit nebo zablbnout, ale tady?

Jo a ještě musím podotknout, že občas se dostaví nějakej specialista, co si půl roku nepral tričko a trenky a při hopsání ještě prdí takový ty tichý indiány, co zabíjej nejvíc a to pak teda třikrát fuj.

Tak jak to teda vidíte vy? Co je to tajemné, co vás zapálené spinningáře motivuje k tomu jet už po tisící kopec v sedle a pak hned skočit na running? Já už spinning beru spíš jako takové příjemné zpestření zimní přípravy než cílenou cyklistickou přípravu. A popravdě od toho ani nic kromě pořádně propoceného trička nečekám a po pár týdnech mě to už kolikrát nebaví. Ale to naštěstí už většinou přijde jaro a kolo venku a pivo na zahrádce. No už aby to bylo.

Jakuszyce, tak to si teda nechám líbit

2011-02-02T15:25:00.001+01:00

Už to bylo letos až trapný, že byl konec ledna a mě se ještě nepodařilo vyrazit na běžky a pořádně si užít a potrénovat. Když se tedy vyskytla možnost vyrazit na celý víkend s přespáním na horách, tak nebylo moc o čem dumat. Už delší dobu se dost mluví o běžkařském areálu v polských Jakuzsycích a okolí a tak jsem byl rád, že jako místo týrání běžek byla zvolena právě tahle destinace. Plán byl jasnej, vyrazit v sobotu ráno na místo činu, zničit se na tratích, pak večerní jedlovka, přesun na chatu a ráno se pro změnu zničit na tratích. No a pak už jen šupito presto domů. Pořádně jsem namastil skluznice, aby vydržely dva dny zápřahu a těšil jsem se na sobotu.

To by ale nebylo normální, aby se to lehce nezkomplikovalo. Shodou okolností měl brácha novej release do rodiny a tak bylo potřeba ještě v pátek večer jít zapíjet. Nechtěl jsem se pouštět do žádnejch větších akcí, protože jsem měl ještě v paměti loňské potácení se po Jizerkách s kocovinou jak prase. Alkohol je démon a je potřeba mu vzdorovat. Docela se mi to i povedlo a po pár pivech a panákách jsem ve dvě v noci padl do opileckého komatu. No nicméně brutálně zahulená hospoda na mě ráno zanechala mnohem větší stopy, než jsem doufal a bylo jasný, že první jezdící den bude s menším fyzickým hendikepem.

Když jsme dorazili na místo, vládlo tam neskutečné počasí. No posuďte sami: teplota, tlak, rosný bod: -2, 1008, 8,3. Jak by řekl Největší Čech a já to s pokorou sobě vlastní přeložím, slunce svítilo na modré obloze a blyštělo se na zmrzlém sněhu :-).

Mapa běžeckých tras v Jakuzsycích

Plné parkoviště, kterých je v okolí stadionu hned několik dávala tušit zácpy na tratích. Ale jak se později ukázalo, areál je tak rozlehlý, že provoz byl naprosto plynulý a vyhýbat se nebylo téměř komu. Nebylo důvodu k zevlování a hurá na dokonale upravené tratě. Prvních pár stovek metrů jsem bojoval s rovnováhou, než jsem se trochu rozjel. Po prvním táhlém kopci jsem ale spíš bojoval s tím, abych nemusel potupně vrhnout mimo trať nebo co hůř přímo na trať. To by byla zase jednou ostuda. No nějak jsem to rozdejchal a jelo se dál. Sympaticky houpavý profil utíkal a já jsem se potil a zplodiny z předchozího večera se odpařovaly měrou velkou. Po patnácti kilákách jsem se ale už cítil docela komfortně a užíval si pohybu. Sice už jsem neměl šanci udržet se s naší skupinou rozježděných a rozpumpovaných chrtů ale aspoň jsem si pojezdil svým tempem a ke konci jsem si dal i několik rovinek technických cvičení abych se tak neklátil. Už jsem toho začínal mít dost a tak jsem byl rád, že první den se nachýlil ke konci a nás čekala dobrá jedlovka a pak jsem očekával příjemný ležing u roztopeného krbu.

Cestou na chatu jsme se tedy stavili v Harrachově v pizzerii Z, kde teda bylo trochu přelidněno, ale podávaná krmě byla výborná a obsluha usměvavá, takže spokojenost byla na všech světových stranách. Pak už na nás čekala chata menšího vzrůstu, ale vysoké útulnosti, kterou bylo ale nejdřív potřeba vytopit. Takže jsme nahodili přímotopy a rozdělali oheň v krbu. Ten měl ale asi nějakou konstrukční vadu, nebo my jsme neměli dostatečnou praxi, každopádně za chvíli jsme viděli, že nic nevidíme a na vlastní nosy a štípající oči jsme museli konstatovat, že z toho krbu asi dneska nic víc nevyrazíme. Ohořelé kouřící dřevo jsme teda operativně transportovali po přímce mezi krbem a oknem ven do sněhu a začali vařit čaj a otvírat tekuté zahřívače. Přímotopy se sice snažily, ale proti venkovním minus šestnácti neměly šanci. Nejme žádný vořezávátka a spacák taky dost zahřeje, takže noc jištěná kulichem na hlavě proběhla klidně.

Po rychlé snídani jsme opustili náš dočasný bivak a vyrazili jsme na druhé tréninkové kolo. Neděle nás odměnila opět výstavním počasím a tak jsme začali hnedka ukrajovat první kilometry. Mě to šlo tedy co do fyzičky určitě líp než včera. Technicky stále nic moc, ale to se příště vylepší. V turistickém bodě všehozájmu, samotě Orly, jsme ochutnali místní medové pivo a to tedy byla lahoda. Kdo tam budete, musíte ho ochutnat. Pak už jen návrat na stadion do Jakuzsyc. Dva kilometry před cílem mě ale tak opustili síly, že zdolat ten kousek mi dalo teda pořádně zabrat. No ale nakonec jsem se tam úspěšně dokodrcal a vyrazili jsme s pěkným pocitem natrénovaných hodin směrem k domovům.

Odjížděl jsem domů po sobotních ani né 30ti a nedělních přes 30ti kilometrech teda řádně zrubanej. No holt první běžky v sezoně jsou většinou vykoupeny těžkou fyzickou zdecimovaností. Jakuzsyce jsou prostě pro běžkaře prvotřídní volba. Už se ale těším na další víkend. To sice vyrazím nejspíš zase brousit naši klasiku Bedřichov, Hřebínek, Knajpa, Smědava, Jizerka a zpátky, ale určitě to bude parádní poježdění, protože mě to samozřejmě opět jako každý rok začalo bavit.

A na konec jen několik technických postřehů z areálu u polských kolegů. Tak za prvé zapomeňte na nějaké detailní značení tratí, na které jste zvyklí z Čech. Tady se s tím moc nemažou a člověk si to tam holt musí trochu projezdit, aby se pořádně zorientoval, která cesta kam vede, protože upravených tratí je tady fůra a různě se spojují a rozdělují. Dojezdová doba tak dvě hodiny z Prahy. Prostě hned za Harrachovem za hranicemi. Parkovacích míst je fůra, ale nejsou nekonečná a třeba při našem nedělním příjezdu, kdy navíc v areálu probíhaly nějaké amatérské závody, už skoro nebylo kde zaparkovat. Parkování je placené. Tratě na několika místech křižují zapadanou železniční trať, po které ovšem občas projede vlak, tak to chce se aspoň rozhlídnout. Všude se dá platit českejma a poláci používají kurz 1:7, takže pivo vyjde tak na 40-45, stejně tak půl litru coly. Jídlo tak za 90-130. Kromě občerstvovny v Orlech a hospodách na stadionu nikde nejsou stánky jako třeba v Jizerkách, tak si nezapomeňte něco do baťůžku, protože případný hlaďák by byl těžce vykoupen dlouhým trápením.

Takže Skol (nebo jak se to zdravěj běžkaři).

Listopad, prosinec, leden a jedem

2011-01-18T15:51:00.000+01:00

No teda poslední spot na blogu až z 8.listopadu, to je teda mizérie velebnosti. Teda ne že by se od listopadu nic nedělo, ale tok událostí se skládá spíš jen z takových malých celkem nezajímavých epizodek vhodných tak akorát pro Facebook nebo Twitter než na celý článek na blog. No, ale protože oboje bojkotuju z důvodu neúměrně krátké životnosti příspěvků v těchle sítích, a protože se už pár lidí ozvalo co se děje, tak se pokusím všechny ty malé události uchopit, zmuchlat a spojit do takové matlo-patlo koule, kterou pomyslně hodím do světa.

Jen abych tak jednou větou zrekapituloval minulý rok, tak jak jinak ho označit než přívlastkem úspěšný. Vylepšené běžecké osobáky skoro na všech vzdálenostech, první HIM, první IM, zdraví drží, takže snad to tak bude i letos. Ale teď už k těm drobkům.

Takže na začátku listopadu jsem trochu potrénoval, protože 17.listopadu máme v Čelákovicích večerní běh, kde se každoročně sejde nechutná konkurence. Když se ještě přičte to, že startujeme odděleně od veteránů, tak se musí člověk hodně snažit, aby neskončil mezi posledníma třema a nevypadal příliš trapně. Závody to byly podařený, město zase opravilo další kus ulice, takže zase o kus lepší trať. Konkurence podle očekávání vražedná. Dorazil stejně jako loni dokonce i Robo Štefko, takže dobrý. Svoji taktiku jsem od minulých ročníků neměnil. Po startu se držet tak na pátém místě od konce a čekat až vytuhnou někteří přepalovači. Letos sice nikdo nevytuhnul, ale na druhou stranu jsem zaběhnul svůj místní třetí nejlepší čas a to potěšilo. V tombole jsem kolo zase nevyhrál, ale po losování musím konstatovat, že je v dobrých rukách.

Pak jsem zazimoval silničáka, protože to už na žádnou silniční projížďku nevypadalo a několikrát jsem zkusil bazén, abych zjistil, kolik chodí lidí a tak. S velkým nadšením jsem kvitoval, že večer chodí přijatelné množství a kolem deváté jsem kolikrát v bazénu už sám. Takže si tam můžu blbnout s packama a ploutvema podle libosti a dokonce plavat šroubek aniž by mě tahali na břeh se simulovaným záchvatem padoucnice. Ranní plavání je trochu plnější, ale i tak to jde. Naposledy jsem vyrazil na horákovi a zasral jsem ho tak, že ještě teď visí zabahněnej v garáži a čeká na jaro, až to z něj opadá. Na kolo už to letos prostě nebude.

Pak přišel prosinec a s ním naprosto překvapivě sníh, marast a kosa taková, že moje tréninkově závodní nadšení dostalo řádnou trhlinu. Nastavil jsem kritickou teplotu na -8 stupňů, a když bylo míň, tak jsem nevybíhal. Zato jsem odvážně plánoval zařadit do přípravy rotoped, ale vydržet na něm víc než hodinu je značně psychicky náročné, takže toho je jen poskrovnu. Nicméně se blížila tradiční dlouhá prosincová dovolená a od 10.12. až do konce roku jsem si užíval pracovní volno. Takový volno se musí samozřejmě řádně využít, takže jsem si vypracoval ambiciózní tréninkový plán v takovém rozsahu, že kdybych ho naplnil tak jsem se mohl jít rovnou přihlásit do repre. No ale plán je jen plán a žádné dogma, takže pod vlivem toku věcí, na které jsem téměř neměl vliv, se mi toho podařilo odtrénovat asi tak jen 25%. Například mi Anežka v nestřeženém okamžiku vrazila prst do oka, čímž mě na pět dnů vyřadila z provozu. Pak zase padalo a padalo, tak jsem ani nevyrazil do Brodu na vánoční desítku. Jindy jsem zase sednul ke hře a tři dny jsem byl lapen do virtuálního světa, ze kterého než jsem se prosekal a prokouzlil tak to holt chvíli trvalo. Byl jsem trochu smutnej z toho, že se mi nepodařilo ani jednou vyrazit na běžky, ale okolnosti tomu nepřály. No ono bude v lednu a únoru taky možností dost.

Poslední letošní závody proběhly jako obvykle na Silvestra v Lysé nad Labem při tamním sportovně společenském dostaveníčku. Kupodivu navzdory prosincovému tréninku se mi tam povedlo zaběhnout svůj třetí nejlepší čas, čímž jsem byl docela mile překvapen. Mám takovej dojem, že srpnovým ironmanem jsem někde něco zlomil a posunul jsem se na nějakou vyšší výkonostní metičku, protože zaběhnuté a zaplavané výsledky z podzimu a končícího roku jsou v porovnání s absolvovaným mizerným tréninkem podezřele dobré.

No a pak přišel leden a bylo jasný, že bude potřeba do toho trénování zase vnést nějaký systém a řád a občas si zapnout i stopky a sporttester. Přeci jen první porce jarních desítek se blíží. Takže to zatím vypadá tak, že se mi daří chodit minimálně třikrát týdně do bazénu, třikrát běhat a jednou dvakrát vlízt na rotoped. K tomu ještě občas nějaké domácí posilování. Zdraví zatím drží a kromě občasné bolesti šlach v levém koleni při delším běhu se mi zatím veškeré problémy zázračně vyhýbají (tak teď jsem to řekl a je mi jasný, že pozítří přijde nemoc). Kupodivu se asi letos všichni vyprdli na novoroční sportovní hubnoucí předsevzetí a do bazénu chodí celkem rozumný množství plavců. Sice tradičně nikdo nechápe, že by měli při větším počtu plavat v dráze dokolečka a plavčík na to klasicky dlabe, takže občas musí zavládnout právo kyje a tesáku, ale to skutečně jen výjimečně. O to je to pak zajímavější. Už se tím prostě nerozrušuju, protože to nemá cenu a akorát bych byl při plavání zbytečně vytočenej. Občas sice paní radová koupí tlapkou přes hlavu nebo vlnu na trvalou, ale tak to holt chodí. Sníh a hlavně led nám pěkně roztál, takže běhat se dá taky komfortně. Tudíž zbývá už jen na konec spotu zavelet jedéééém a bušit do nového roku co se do něj vejde.

Výsledky ze závodů tady.

No to jsem teda skutečně ještě nekouřil

2010-11-08T11:18:00.000+01:00

Ve svém posledním spotu jsem psal, jak jsem při tréninku narazil na pobodanýho chlapa. Celkem zajímavá zkušenost, nicméně celé to mělo ještě zajímavější rozuzlení. Tak si představte, že ten magor to všechno jenom fingoval. Holka ho kopla do prdele a on aby udělal nějakou akci, tak nafingoval vlastní přepadení a ještě se sám bodnul do břicha. Koho by zajímaly detaily, tak tady si najeďte na čas 15:40. Je to tam i s humorným videem.

Tak já už jsem z toho jelen. Doufám, že to tomu exotovi napočítaj včetně zbytečnýho výjezdu policie a záchranky. Na druhou stranu jsem rád, že zase můžu po Čelákovicích běhat i po tmě. Počítám, že další zásek bude mrtvej ukrajinec v lese ;-)

No to jsem ještě nekouřil

2010-11-06T11:27:00.000+01:00

Teda při běhání už jsem zažil ledacos, ale co se mi stalo v pátek večer, to už je trochu silný kafe. V pátek večer hned, jak jsem přišel z práce, jsem už za tmy vyrazil na trénink. Klasicky k Labi a podél Labe tam kde jsou lampy a nehrozí zvrtnutí kotníku. Na celé trase je jen jedno místo bez lamp v totální tmě. Kousek za ním se protáhnu a dám dva kilometru úseků. Když pak běžím za deset minut zpátky, tak jsem málem zakopl o chlapa, co ležel v tom tmavém úseku na silnici a prosil o pomoc, že ho okradli a pobodali. Myslel jsem si, že je to spíš nějaká bouda a odněkud se vyhrne další týpek a skočí po mě. Takže jsem byl dost ostražitý. No po chvilce se ukázalo, že chlap má skutečně v břiše menší bodnou ránu, ale v přímém ohrožení života nebyl. Tak jsem zavolal policajty a záchranku a čekal jsem s ním. Opodál se povalovala vyrabovaná peněženka. Policie přijela po pár minutách a pak hned záchranka. Ošetřili ho, naložili ho a odvezli do nemocnice. Doběhnul jsem si tedy domů a čekal jsem, až si mě zavolají policajti k sepsání protokolu. Na stanici se mnou tedy sepsali protokol, podepsal jsem a šel jsem domů. Z toho jaké řeči vedli, jsem vydedukoval, že to asi nebylo tak jednoznačné přepadení a že to asi bude nějaké komplikovanější. Tak uvidíme, jak se to vyvine.

No o bezpečnosti našeho městečka plnýho smažek jsem si nedělal iluze, ale teď asi budu skutečně běhat radši jen tam, kde je dost světla a hadžime hejbal bude pořád v pohotovosti. Pepřák je k ničemu ale pořádná rána do koulí udělá svoje.

To víte STS Chvojkovice Brod :-)

I nic je celkem dobrá příprava

2010-11-02T21:06:00.000+01:00

Po posledním závodu na konci září jsem upadl do docela zajímavé schizofrenie. To sportovní „já“ si libovalo, že forma je dobrá a docela to běhá. To lenošivé „já“ zase říkalo, že už toho bylo tuhle sezonu docela dost a neúnavně mi do mozku navrtávalo myšlenku, že teď by byl ten pravej čas, se na sportování vyprdnout a dát si pořádnej relax, protože radost ze závodění a hlavně trénování je momentálně na dost nízkým levelu. No moc rozmejšlení mi to nedalo. Řekl jsem si šlus, s… na to. Zrušil jsem všechny tréninky, z kalendáře vyškrtl závody, odvolal bazén, uložil kolo na půdu k zimnímu spánku a čekal jsem, co bude.

Když si dá člověk takhle pauzu, tak to vůbec není špatný. Nainstaloval jsem spoustu her, co se mi pár let válely na disku. A klidně jsem hrál celej víkend. Omejloval jsem pár známejch a klidně jsem se šel vykalit do hospody. A klidně jsem si zůstal vyjímečně dýl v práci. A klidně jsem prozevloval celej víkend s rodinou. A klidně jsem si dal k obědu vepřo-knedlo a k večeři grilovaný žebra s Plzní a jako bonus před spaním oříškovou Milku. A klidně jsem šel na koncert a druhej den vyspával. A to všechno bez toho věčnýho stihomamu, že nestihnu ten den odtrénovat, nebo že půjdu pozdě spát, a ráno pak nevstanu na trénink. A byl jsem moc zvědavej, jak dlouho mi to vydrží než zase to sportovní „já“ získá na vrch. Taky mě zajímalo, jak hluboko až může forma padnou při takovymhle režimu. A taky mě zajímalo, kde se zastaví ručička na váze.

No abych mohl sledovat, jak jsem na tom mizerně po sportovní stránce, tak jsem si jednou týdně zaběhl devítku a musel jsem s uspokojením konstatovat, že to bylo čím dál tím horší.

Po třech týdnech se začali projevovat výsledky mého snažení. Celková malátnost, únava, ospalost. Nepravidelná stolice, občas zácpička. Začala se opět ozývat bederní páteř. Doba odchodu do postele se prodlužovala a dekvátně k tomu se také prodlužovala doba ranního vstávání. Tělo tedy začalo lehce chátrat, zato mysl byla v sedmém nebi.

Bez zajímavosti není, že váha kupodivu nestoupala. To bylo asi tím, jak byly svaly nahrazovány tukem. Celkem pozoruhodné zjištění při těch objemech co jsem byl chopnej přes den spořádat.

No nebudu to protahovat. Vydržel jsem to až do konce října. S posledním říjnovým dnem jsem si zase řekl šlus, s… na to. Vypracoval jsem si tréninkový plán až do nového roku a začal jsem do toho zase bušit. Ranní běh, ranní plavání, večerní rotoped, v práci deset pater po schodech, posilování na zpevnění těla. A ukrutně mě to zase začalo bavit. Stačilo se třikrát proběhnout a začalo to mít zase šťávu. Spát chodím brzo a vstávám ještě dřív, ranní šiška jak podle jízdního řádu, záda přestaly bolet a energie začala proudit.

Prostě se zase ukázalo, že tělo opět dobře vědělo, co by chtělo a pořádná mentální relaxace mu přišla náramně vhod.

Běchovice, další čárka, nic víc.

2010-09-28T09:29:00.003+02:00

Běchovice-Praha, závod s obrovskou tradicí, na které občas organizátoři až příliš lpí, má za sebou další ročník. Jak ho viděli ostatní moc nevím, protože nějak neblogujou, ale zato bych se zmínil o tom, jak jsem to viděl a vidím z pohledu zapáleného hobíka.

Moje letošní účast znamenala pátý pokus ztéct tento náročný závod se ctí. Jako každý můj start se to až tak nepovedlo a po těch pěti startech už asi vím, kde je zakopaný pes.

Jak každý ví, kvalitní zaběhnutý čas musí být podpořen kromě tréninku i velkou měrou psychického odhodlání a nažhavení na závod. A kde není nažhavení a zápal pro věc, tam není ani uspokojivý čas a naplnění zážitku ze závodu. A to je přesně můj případ v běchovickém podání. Pokusím se shrnout výčet faktorů, kvůli kterým se zde na startovní čáru zase stavím úplně bez emocí naplněn flegmatem až po okraj.

Tak nejdřív ten nejchabější se všech chabých a to počasí. Buď je dost teplo a fouká proti, nebo je dost teplo a fouká do zad. A nehledě na směr větru mě tohle zářijové teploučko nádherně uspává a otupuje. Teda letos byla vzácná vyjímka, stejně jako když fouká do zad, a to že pršelo a byla zima. Zimu já mám rád, ale ten déšť to byl silný motivační degradátor. Ležím si takhle doma a říkám si „letos na to prdim“, no ale zase startovný je zaplacený a škoda dvou stovek. Takže měním plán na „pojedu tam a aspoň si pěkně zatrénuju“. Tak jo.

Další faktor je ubíjející čekání. Při logistické realizaci Běchovic volím variantu příjezdu do Běchovic autem, parking, závod, MHD zpět do Běchovic a autem domů. No, a aby člověk alespoň nějak smysluplně zaparkoval, tak musí do Běchovic dorazit s pořádným předstihem. Kdo tam není s autem před desátou, tak má problémy. Takže tam pak dvě hodiny zevluju, posedávám v autě a další kvantum motivace se rozpouští. Většinou není ani s kým pořádně pokecat, protože všichni jsou někde zalezlí. Letos to bylo obzvlášť nezáživný. Kvůli dešti se buď všichni kašili ve škole nebo byli zalezlí v autě. Ono sem taky jezdí hlavně hodně chrtů a těch moc neznám. Vytvářejí se skupinky oddílových kolegů a ty zase probírají furt dokola stejné nezáživné věci.

Poslední věc je forma startu, kdy veteráni a ženský startují odděleně od nás mladíků. Na ostatních závodech se honím právě s veterány a to tady prostě odpadá. Časomíra je čipová a těch veteránů už taky není tolik, co bývalo dříve, tak by to snad mohli spojit. Ještě mi přijde logický oddělit ženský od chlapů kvůli přehlednosti pro televizi. Ale aspoň mají veteráni dokonalý přehled, jak na tom v závodě jsou, když se jim do toho mladý nemíchaj.

S tím dlouhým tričkem jsem to asi trochu přehnal.

No a pak přijde start. Letos jsem vyrazil rozvážně. Ale co to, nějak se nemůžu na prvních kilometrech rozdejchat. Asi sem si neměl brát to elastický tričko. No běžím si teda v klídku, držím submaximální dechové tempo, abych to v pohodě udejchal a nemusel přecházet do chůze. Kilometry ubíhají. První táhlý kopec dávám v klidu a hrdlořezák si dost užívám, protože sil mám dost. To byla ale asi tak poslední zábava. Pak už cíl a snaha se co nejdřív převlíknout do suchého. Letos 48:35, což ve finále není až taková bída když si vezmu, že se mi tady už dvakrát „povedlo“ překročit padesátiminutovou hranici. Zázemí ve škole je výborné, ale ta fronta na sušenky a čaj je teda trošku moc dlouhá, i když dost rychle postupuje.

Po rychlém depu ve školní jídelně tradá na MHD a autobusem, co jezdí dvakrát do hodiny, návrat do Běchovic. Jak to je asi s kapacitou autobusu a počtem běžců, co by rádi zpátky ke startu, asi nemá cenu rozpitvávat. Ale letos jsem dokonce stál na podlaze autobusu, takže docela komfort. Tady by se mohli organizátoři trochu poučit a zajistit tak dva tři autobusy co běžce vezmou od cíle zpátky na start. To by nemělo chybu.

Zbývá už jen nasednout do auta a dopravit se k domovu. Jako tradičně odsud odjíždím emočně a sportovně nenaplněn. Jsem aspoň rád, že mi nevykradli auto u startu a batoh v cíli, protože pro lapky je tohle ideální konstalace když vědí, že auta tam budou stát bez dozoru minimálně hodinu.

Tenhle závod mi prostě vůbec nesedí, a jestli se příští rok s někým konkrétním nevyhecuju do závodění, tak ho asi už skutečně vyškrtnu ze své podzimní termínovky. Nějak ty zápory pro mě jako hobíka totiž převyšují klady. A jezdit si tam jen pro odznáček a tričko nějak ztrácí význam.

P.S. V rámci Běchovic se jezdí i Inline závod. Celkem atraktivní záležitost. Nicméně letošní déšť vystavil bruslařům stopku. I tak jsem jich několik v tom lijáku v Běchovicích viděl. Dokonce manželský pár i s kočárkem. Tomu říkám zápal pro věc.

Výsledky tady.