No tak už se mi to stalo zase. Na sezónu si každý rok připravím tak dva až tři vrcholové závody (maraton, půlironman, ironman) a na ty se logicky cílově připravuju, ladím formu a všechno úsilí cílím k těmhle několika termínům. Pak přijde den D, závod je dobojován, endorfiny a adrenalin spotřebovaný a závodnický víkend u konce. Možná ten stav znáte taky. Člověk se pak jen tak povaluje na gauči a při téhle praktické ukázce gaučingu má pocit bezcílně se toulajícího bojovníka po bitevním poli, kde se brodí odhozenou nakřáplou výzbrojí v podobě ulomených přehazovaček a prázdných tub od energetických gelů a překračuje mrtvoly, co to měli tentokrát za DNF. Potuluje se bez jasného cíle a vidiny další bitvy a motivace je jen prázdné slovo bez konkrétní náplně. A protože je to čistokrevný bojovník nenechává ho tento stav v klidu a chce ho řešit.
Tak třeba konkrétně letos. Po PIMu mi trvalo tři týdny, než jsem se zase rozjel. Ještě horší to je po letošním Ironmanu v Regensburgu. Týden jsem vyspával na vavřínech a přijímal gratulace Pak se ukázalo, že bych si celkem reálně mohl zajet na Doksymana. Tak jsem třikrát potrénoval, ale zanícení a pořádné závodní naladění se nedostavilo. Když se ještě přidal faktor nejistého počasí a cena 1500.- splatná na místě, protože jsem nebyl přihlášen předem, tak jsem se na to vyprdnul a celej víkend jsem gaučingoval a jedlovkoval. Alespoň jsem se na internetu kouknul na světový pohár v Rakousku, ale jinak bída a sportovní horror.
No a teď jak z toho ven. Zkusím tedy dvě osvědčené metody.
1) Nechám se zase do něčeho uvrtat od sportovně založených kamarádů. Ale bude to muset bejt něco nenáročného na výbavu, takže lezení na Mount Everest nebo hlubinné potápění na druhý straně zeměkoule nepadá v úvahu. Asi zkusím nějaké cyklo maratony i když mi to přijde pořádně nebezpečné a rád to moc nemám. Ale občas to může být i zábava.
2) Kouknu se do termínovky, vyberu pár závodů v dohledné budoucnosti a restartnu tréninkový cyklus. To většinou zabere a moc to nestojí.
Takže co tam ještě letos máme.
21.8. Triatlon Mělice
28.8. Desítka v Kolíně
4.9. Hodinovka v Houšťce
11.9. PIM desítka v Praze
12.9. Poslední kolo na atleťáku v Houšťce
26.9. Běchovice – Praha
28.9. Svatováclavský běh Český Brod
30.9. Podzimní běh okolo Europlantu
23.10. Maraton ve Stromovce
17.11. Večerní běh Čelákovice
19.12. Desítka Český Brod
31.12. Silvestrák Lysá nad Labem
To by tak hrálo, aby se ta prokletá motivace nedostavila, když je podzim tak našláplej ;-).
P.S.: A kdyby už někdo na 100% věděl, kdy je letos ta Stromovka (23 nebo 24.10. nebo není), tak mi to prosím napiště do komentáře. Případně bych operativně zařadil krásnej maraton na Kladně.
pondělí 16. srpna 2010
čtvrtek 5. srpna 2010
IM Regensburg, Es war gut.
Hopsa hejsa do Brandejsa. Vězte, že to co jsem rok plánoval, se v neděli 1.8.2010 stalo skutečností. Pokořil jsem svého prvního ironmana a to dokonce Ironmana s velkým I. A protože to se nestává každý den, tak si to tady trochu popíšu a moc se šetřit nebudu, aby až si to za nějakou dobu budu chtít číst, tak aby mi nic neuteklo. Tak jestli chcete, tak si to můžete projít se mnou pěkně chronologicky srovnané od začátku až do konce.
Dlouho před odjezdem
Jen co mi loni otrnulo od bolesti zad, tak koukám, že se v Regensburgu koná první ročník Ironman Regensburg. Hmmm dobrý říkám si. Když mě to letos nevyšlo s Doksymanem, tak to si příští rok střihnu Mělice a pak rovnou do Německa na křest ohněm. Když se ještě ukázalo, že tam míří i starej čelákovickej IM pardál Petr H., tak nebylo co řešit. Zaregistroval jsem se, zaplatil 400 euro startovný, zabookoval jsem na doporučení hotel a začal jsem s tréninkem. No teda trénoval jsem jako normálně, jen jsem začal třikrát týdně chodit od šesti ráno na bazén, abych se trochu vylepšil v první disciplíně. Teda ty spánkový deficity, ty bych vám nepřál, ale ovoce to začalo nést záhy.
Těsně před odjezdem
Dva týdny před odjezdem jsem si už jen střihnul dva tréninkový půlmaratóny a jednu sedmdesátikilometrovou vyjížďku. Bohužel jsem se při tom lehce nachladil, takže regenerační týden před závodem jsem do sebe cpal vitamíny a všechno možný, abych to zahnal. No nakonec to docela polevilo. Pod tíhou nových technologií jsem ještě pořídil kompresní návleky A400 od Skins za nehorázný prachy. Ne že bych tomu nějak moc důvěřoval, ale co by člověk neudělal pro dobrej pocit. To už se ale nedalo stihnout nic jinýho, protože se přiblížil pátek a s ním i den odjezdu do Bavorska.
Pátek 30.7.2010
Ráno jsem dal ještě lehkej běh pro lepší náladu a šlo se nakládat. Po menším tetrisu se mi nakonec podařilo naložit všechnu výbavu včetně kočárku, kola, Soni a Anežky, a dokonce na nic nezapomenout. Takže cesta na Prahu byla volná a my vyrazili. Cestování teda k smrti nenávidím, ale jižní spojka byla naštěstí volná a po dálnicích to pěkně fičelo. Díky navigaci jsme nebloudili ani v Regensburgu a lehce jsme zakotvili před hotelem Karmeliten, kde jsme se zakopali před rozhodující bitvou.
Nebyl moc čas na zevlování, takže jsem hned vyrazil do kanceláře pro startovní obálku a do Expa pro startovní batoh. Byl jsem přímo nadšenej z toho, jak blízko hotelu všechno bylo. Expo a race office do deseti minut pěšky a cílový prostor s party stanem, kde byl prerace breefing jen patnáct minut pěšky od hotelu. Prostě bomba. Už při registraci v kanceláři závodu bylo vidět, že to Němci v kombinaci se zavedenou značkou Ironman mají pevně v rukou a nenechávají nic náhodě. Jejich smysl pro organizaci a přesnost jsem pak ještě několikrát v průběhu víkendu ocenil.
Večer pak probíhala v obrovském stanu vedle druhého depa pasta party, kam jsme se šli řádně před závodem vykrmit. Jídlo ale bylo tak nějak nic moc. Němci asi nejsou na těstoviny zařízený. Zato pivo bylo výborný a tři kousky tam zahučeli jak němci do krytu (Teda to nevyznělo moc pěkně, řekněme spíš, že se po nich jen zaprášilo). Lidí tam bylo ukrutně. U vedlejšího stolu posedával Faris Al-Sultan jako die Nummer eins nedělního klání s celou jeho Abu Dhabi crew a docela pěkně se bavili. V davu jsem ještě zaregistroval Jožo Vrábela, ale než jsem se rozkoukal, byl fuč. Za zmínku jistě stojí to, že organizátor dokázal na pódium dotáhnout šestého v pořadí z originálního prvního Ironmana na Havaji 1978 Toma (a příjmení jsem už zapomněl) spolu s tehdejší výsledkovou listinou ještě psanou rukou, což sklidilo zasloužený aplaus. No ale to už bylo docela dost hodin a tak jsme to zalomili do hotelové postele.
Sobota 31.7.2010
Sobota byla ve znamení ukládání kol do depa. S mým číslem 2118 jsem měl dávat věci do depa až od půl třetí, takže nebyl žádný stres a v klidu jsem připravil kolo a věci do pytlů do obou dep. Udělal jsem první strategické rozhodnutí a to, že se na každou disciplínu převléknu do patřičného oblečení a nebudu riskovat s kombinézou. Radost mi trochu kazil fakt, že v noci jsem moc nespal a ráno mě pěkně škrábalo v krku. Asi se projevila předstartovní horečka. Cyklo depo bylo u jezera Guggenberger See cca 20 kilásků východně od Regensburgu. A tady jsem opět ocenil organizační schopnosti pořadatelů. Zařídili dvě kyvadlové linky, které vozily sportovce i s kolama k depu a pak zase zpátky. A co bylo nejlepší, nástupní stanice byla hned za rohem hotelu. Prostě špica.
V depu mi pořádně prohlídli kolo, helmu, pytle s věcma, zkrátka všechno. Vyfotili mě s kolem a číslem, aby mi snad můj klenot nikdo po závodě nechtěl „přemístit“. Vyfasoval jsem osobního pomocníka, co mi pomohl uložit kolo a zahalit ho fusakem pro případ deště, ukázal mi co kde je a jak to bude s výběhem z vody. Nakonec mi řekl, že dřív taky jezdil Fořta, že to jsou držáky, ale teď že prej už zmigroval na karbon. No moje pýcha spojená s mým strojem byla silně degradovaná všema těma strojema, co si tam atleti do depa vozili. Připadal jsem si tam se svým drakem jako chudej příbuznej. Kupní síla němců je evidentně stále někde úplně jinde a špičkovejma časovkářskejma kozama se to tam jen hemžilo. Kola s beranama tam tvořila absolutní minoritu. Takže znova opakuju, potřebuju bohatýho sponzora, co mi pořídí pořádnýho draka, abych mohl taky začít v depu machrovat :-). No, a nebo, už konečně vyhrát ve sportce kurva drát. Obzvlášť Scoty se mi moc líbily. Při pomyšlení, že v depu byly uložený kola za pěkných pár desítek milionů, se ani nedivím těm security opatřením. No nakonec všechno zdárně proběhlo a po večeři jsem ještě všechno zkontroloval, dal pro jistotu čip na nohu a šup do postele.
Neděle 1.8.2010
A je to tady. Race day. Budíček v 4:40. V noci jsem spal nádherně. Žádná nervozita a převalování. S tím problémy nemívám. A ještě když člověk pořádně neví, co ho čeká, tak to na nějakou nervozitu není prostor. V hotelu byli hodní a připravili nám snídani už před pátou. No ale po pravdě řečeno po probuzení jsem měl žaludek trochu scvrklej a nacpat do něj něco většího bylo nemožné. Tak jsem nechal švédský stůl stolem a dostal jsem do sebe aspoň sušenky a banán, taková věčná škoda toho lososa a švarcvaldské šunky. No tak holt až zítra ráno. Na start jsme jeli autem, ale samozřejmě byla připravena i kyvadlovka z města. Dorazili jsme tak akorát, aby člověk neměl moc času zevlovat a propadat panice.
Všude milion lidí a entropie systému stoupala nad všechny meze. Dofouknul jsem kola na doraz, tak to snad nebouchne, odevzdal pumpu a šel se soukat do neoprenu. Ještě apartní žlutou čepičku na hlavu a byl jsem připraven na rozplavání. Jenže zrovna když jsem se šel rozplavat, tak startér zahlásil, že je 6:45 a že mají všichni opustit vodu. Tak jsem aspoň napustil do neoprénu vodu a šel čekat do davu. Pláž byla celkem široká, ale 2000 kosmonautů v oblecích ji naplnilo k prasknutí. Minutu před startem by se atmosféra dala krájet a adrenalin začínal dělat svoje. A pak to začalo. 7:00 start. Ženu se do vody, která se už vaří. Teda bylo to fakt maso. Tělo na tělo, všude ruce a nohy dalších plavců. Nebyl čas na nic jinýho, než jen hlídat nohy co se mi míhaly před obličejem, abych náhodou nekoupil nějakou do nosu nebo abych nepřišel o brejle. A hlavně neuhnout ani o cenťák. Na první bójku to bylo tak 800m ale husto bylo furt. Ale už se dalo aspoň plavat. Plavu si naprosto v pohodě. Žádnej problém s dechem a ruce vůbec nebolej. Jsem naprosto nadšenej z toho, jak mi to jde. Trochu problém je v tom, že jak trochu zaberu, tak doplavu blok třeba šesti lidí co plavou vedle sebe a nejde se přes ně dostat. Tak plavu za nima a na další bójce se to vždycky nějak zamíchá. A najednou koukám, že už plavu do cíle plavecké části. Jsem u vytržení, jak famózně se mi plavalo. Celejch 3,8km kraulem bez jedinýho problému. Z vody lezu za 1:14:20. Tybrďo to jsem ani nečekal a to tam byly ještě značný rezervy. Takovej povedenej začátek se určitě hodí, říkám si a rvu ze sebe neopren. V depu jsem strávil devět a půl minuty. To mi teda fakt ani nepřišlo. Jen jsem ze sebe sedral neopren, oblíkl jsem si cyklo věci a razil jsem. Asi nějaká dilatace času či co.
Na kole nás jela ze začátku pořádná halda spolu, ale všichni se snažili tak nějak nehákovat, ale ty rozestupy prostě z kraje nešlo držet. Naštěstí po deseti kilákách začalo stoupání. A pěkný. Všichni funěli jak lokomotivy. Chudáci ty s časovkářskejma kolama a malejma pastorkama. Lámali to do kopce vší silou. Naházel jsem dopředu malou a vzadu třetí největší a nechával jsem jednoho za druhým za sebou. Pak kraťoučkej sjezd a další výšlap. Tahle „horská“ vložka měla tak 15 kilometrů a člověk se na ní pěkně prokrvil. Pak následoval dlouhej sjezd. Já sjezdy nerad. To radši pojedu do kopce a po rovině než z kopce. Zuby nehty jsem se držel řidítek, brzdy jsem žhavil a přál jsem si, aby už byl konec a od strachu se mi nerozklepalo přední kolo. I tak jsem trhnul svůj rychlostní rekord 68km/h. Kolem mě to valili sebevrazi tak 75 nebo spíš 80. Na to teda vitamíny nemám. Stejně jsem je pak během chvíle zase dorazil po rovině. Zbytek osmdesáti kilometrového okruhu je už po rovině mezi polema a vesnicemi. Cyklistika je na kompletně uzavřené trati pro ostatní provoz. I na každé polňačce nebo lesní cestě seděl člověk, co to hlídal, takže pro mě zatím něco neuvěřitelného. Asfalt je na celém okruhu výbornej a hladkej. Nikde žádný díry. V jedný vesnici jen tak dvacet metrů lehce odfrézovaný silnice, jinak cyklistická labůž. Valí to samo a průměr příjemně narůstá. Na začátku druhého okruhu všichni šetří síly na horskou vložku. Celkem bez problémů jsem se vydrápal nahoru a poté co jsem přežil i druhou dávku sjezdů jsem to hrnul dál. Tady už začínali odpadat první jezdci na kozách. V podstatě až do Regenburgu jsem už jen předjížděl. Někde tady jsem přestal pít ten jejich ionťák, protože mi nedělal dobře a z vanilkovýho gelu mi naskakovala kopřivka. Naštěstí byl v nabídce ještě malinovej. Takže jsem střídal kolu s vodou a kousal jsem banány. Všichni se snažili jet férově, i když občas se našel někdo, kdo si chtěl trochu ulehčit. Ale ten pak většinou hned viděl žlutou kartu od rozhodčího, kterých bylo na trati spousta, a nebáli se rozdávat karty. Po druhém kole následoval už jen 20km příjezd do Regensburgu, kde jsem už jen lehce točil nohama, abych se pak rozeběhnul. Před městem jsem překročil pro mě magickou hranici 165km, protože víc jsem nikdy na kole neujel a natož v kuse. Když to tak shrnu, tak kolo bylo v pohodě, bez žádné krize, jen na posledních deseti kilákách mě už tak bolela prdel, že jsem často jel ze sedla a těšil se na běh. Do depa jsem dorazil za 6:18:59. Plánoval jsem tak o deset minut míň, ale i tak spokojenost. Hlavně s tím, že mě vůbec nebolelo koleno ani šlachy pod kolenem. Na trati jsem taky viděl několik nepříjemnejch pádů. Jeden dokonce na úplně rovný silnici. Cyklista v obležení záchranářů, na zemi spousta krve a sanitka v akci. Nevypadalo to pěkně, ale snad to přežil. I to je holt ironman.
Druhý depo bylo jak to první. Všechno dolů a komplet běžecký věci na sebe. I tak to zabralo sedm a půl minuty. V těch depech ten čas fakt běží nějak jinak. Do ruky jsem vzal Shlehu a gel a vyrazil jsem.
No teda hrom do čepice, já můžu normálně běžet. To snad není možný. Probíhám centrem města, kde jsou zástupy lidí a ženou mě dopředu. Další část desetikilometrového okruhu vedla parkem, kolem menšího jezera a podle Dunaje zpátky k druhému depu. Všude byli lidi a fandili. Dám si Shlehu, napadlo mě. Odšrouboval jsem víčko, drapnul jsem kelímek a další gel a přitom se mi povedlo celou Shlehu vylejt na zem. No tak si ji holt nedám. Deset kiláků za mnou. A jde se do druhého kola. Patnáct kiláků a já stále běžím. Ale začal se ozývat žaludek. Ionťák jsem do sebe nedostal vůbec a gel jen s velkým přemlouváním abych se hned nepozvracel. Jestli do sebe něco nedostanu, tak to špatně skončí. Nalil jsem do sebe aspoň Magneslife a dal banán. Jediný co mi nedělalo zle, byla kola a voda, ale na to se maraton běžet nedá. Asi to chtělo si na ty jejich gely a ionťák zvykat předem a nespoléhat se na můj kachní žaludek. No jo, to je ale teď už fuk. Půlmaraton za mnou a mě je jasný, že baterky se nebezpečně vybíjej a já budu už spíš jen chodit. Třetí okruh jsem zdolal po indiánsku a už jsem si byl jistej, že cíl dneska uvidím. Na začátku čtvrtýho okruhu jsem udělal dnešní poslední strategický rozhodnutí. Poslední okruh jen půjdu, protože žaludek se vůbec nelepšil. Nepomohla ani sůl, ani Red bull, ani pomeranč, prostě nic. Takže volím ostrou chůzi a jistotu dokončení, než riskantní běh s tím, že může přijít rychlej konec. Operativně propočtu čas a je mi jasný, že 13 hodin asi o chlup nepadne. Pokouším se jít alespoň hodně zostra a rychle. Předcházím spoustu lidí co nevypadaj moc dobře. Už jsem u Dunaje a táhne mě to k cíli magickou silou. Poslední dva kiláky běžím, to prostě jinak nejde, ty lidi vás ženou ať chcete nebo ne. A dokonce se mi běží skvěle. Možná jsem mohl začít i dřív, ale kdo to měl tušit. Adrenalin zase stoupá a endorfiny dělají svoje.
Poslední desítky metrů po modrém koberci je neskutečná euforie. Myslel jsem, že všechny emoce jsem nechal na trati, ale není to tak. Probíhám cílovou branou a nad hlavou mi svítí 13:03:01. Běh tedy za 5:12:52. Ty brďo, já jsem ironman, to snad není možný. Nechci uvěřit tomu, jak hladce to proběhlo. Čekal jsem obrovský problémy na trati, ale žádný nebyly. Asi jsem měl zase jednou z prdele kliku.
Tak se ještě nechat vyfotit s medailí a to už mi ukazuje další dobrovolník co a jak v cíli. Ptá se, jestli jsem OK. Já že jo, že jsem jen trochu utahanej. V medical stanu leží fůra lidí zabalenejch v termo foliích nebo na infuzi. Teda dohnat to až takhle na okraj, kdy to s váma v cíli švihne, to chce teda sebezapření. Pokračuju dál, povalím se na masážní lůžko a nechám se pořádně zpracovat jednou mladou němkou. Docela jí to jde a nohy si chrochtaj blahem. Pěkně jsem jí poděkoval, převlíknul jsem se a přesunul jsem se do žrádelního stanu. Zkusil jsem žaludek uchlácholit nealkoholickým pivem, ale nešlo to. Tak jsem aspoň snědl housku se sekanou a pak ještě několik jednohubek. Ještě včera jsem se těšil, jak se tady nacpu k prasknutí, ale prd prd. No tak teď už jen poslední věc. Vyzvednout kolo a pytle s věcma z depa a přesunout se do hotelu, kde už čekala Soňa s Anežkou. Check out proběhl bez komplikací a to byla tečka za celým dlouhým dnem. Cestou do hotelu jsem už za tmy potkával ještě běžce na trati, co se svítící tyčkou v ruce směřovali k cíli.
Pondělí 2.8.2010
Ráno jsem se probudil s pořádně prázdným žaludkem, tak jsem na snídani zdlábnul všechno, co mi přišlo pod ruku, zabalili jsme a opustili místo činu. Mise byla u konce.
Určitě se ptáte, jestli do toho půjdu zase. Nejsem sice žádnej chuďas, ale na druhou stranu se mi nechce do toho pokaždé vrážet docela pěknej balík peněz. A ironman v Čechách, kterej by vycházel finančně líp, mě nějak neláká. I když, kdo jednou okusí, už nechce jinak …
P.S. Teď si uvědomuju, že jsem nejspíš jedinej IM u nás na vesnici, to musím říct v hospodě a třeba mi koupěj pivo :-).
P.P.S. A Japonci tam byli samozřejmě taky. Já se jich snad letos nezbavím :-)
Dlouho před odjezdem
Jen co mi loni otrnulo od bolesti zad, tak koukám, že se v Regensburgu koná první ročník Ironman Regensburg. Hmmm dobrý říkám si. Když mě to letos nevyšlo s Doksymanem, tak to si příští rok střihnu Mělice a pak rovnou do Německa na křest ohněm. Když se ještě ukázalo, že tam míří i starej čelákovickej IM pardál Petr H., tak nebylo co řešit. Zaregistroval jsem se, zaplatil 400 euro startovný, zabookoval jsem na doporučení hotel a začal jsem s tréninkem. No teda trénoval jsem jako normálně, jen jsem začal třikrát týdně chodit od šesti ráno na bazén, abych se trochu vylepšil v první disciplíně. Teda ty spánkový deficity, ty bych vám nepřál, ale ovoce to začalo nést záhy.
Těsně před odjezdem
Dva týdny před odjezdem jsem si už jen střihnul dva tréninkový půlmaratóny a jednu sedmdesátikilometrovou vyjížďku. Bohužel jsem se při tom lehce nachladil, takže regenerační týden před závodem jsem do sebe cpal vitamíny a všechno možný, abych to zahnal. No nakonec to docela polevilo. Pod tíhou nových technologií jsem ještě pořídil kompresní návleky A400 od Skins za nehorázný prachy. Ne že bych tomu nějak moc důvěřoval, ale co by člověk neudělal pro dobrej pocit. To už se ale nedalo stihnout nic jinýho, protože se přiblížil pátek a s ním i den odjezdu do Bavorska.
Pátek 30.7.2010
Ráno jsem dal ještě lehkej běh pro lepší náladu a šlo se nakládat. Po menším tetrisu se mi nakonec podařilo naložit všechnu výbavu včetně kočárku, kola, Soni a Anežky, a dokonce na nic nezapomenout. Takže cesta na Prahu byla volná a my vyrazili. Cestování teda k smrti nenávidím, ale jižní spojka byla naštěstí volná a po dálnicích to pěkně fičelo. Díky navigaci jsme nebloudili ani v Regensburgu a lehce jsme zakotvili před hotelem Karmeliten, kde jsme se zakopali před rozhodující bitvou.
Nebyl moc čas na zevlování, takže jsem hned vyrazil do kanceláře pro startovní obálku a do Expa pro startovní batoh. Byl jsem přímo nadšenej z toho, jak blízko hotelu všechno bylo. Expo a race office do deseti minut pěšky a cílový prostor s party stanem, kde byl prerace breefing jen patnáct minut pěšky od hotelu. Prostě bomba. Už při registraci v kanceláři závodu bylo vidět, že to Němci v kombinaci se zavedenou značkou Ironman mají pevně v rukou a nenechávají nic náhodě. Jejich smysl pro organizaci a přesnost jsem pak ještě několikrát v průběhu víkendu ocenil.
Pasta party
Večer pak probíhala v obrovském stanu vedle druhého depa pasta party, kam jsme se šli řádně před závodem vykrmit. Jídlo ale bylo tak nějak nic moc. Němci asi nejsou na těstoviny zařízený. Zato pivo bylo výborný a tři kousky tam zahučeli jak němci do krytu (Teda to nevyznělo moc pěkně, řekněme spíš, že se po nich jen zaprášilo). Lidí tam bylo ukrutně. U vedlejšího stolu posedával Faris Al-Sultan jako die Nummer eins nedělního klání s celou jeho Abu Dhabi crew a docela pěkně se bavili. V davu jsem ještě zaregistroval Jožo Vrábela, ale než jsem se rozkoukal, byl fuč. Za zmínku jistě stojí to, že organizátor dokázal na pódium dotáhnout šestého v pořadí z originálního prvního Ironmana na Havaji 1978 Toma (a příjmení jsem už zapomněl) spolu s tehdejší výsledkovou listinou ještě psanou rukou, což sklidilo zasloužený aplaus. No ale to už bylo docela dost hodin a tak jsme to zalomili do hotelové postele.
Sobota 31.7.2010
Sobota byla ve znamení ukládání kol do depa. S mým číslem 2118 jsem měl dávat věci do depa až od půl třetí, takže nebyl žádný stres a v klidu jsem připravil kolo a věci do pytlů do obou dep. Udělal jsem první strategické rozhodnutí a to, že se na každou disciplínu převléknu do patřičného oblečení a nebudu riskovat s kombinézou. Radost mi trochu kazil fakt, že v noci jsem moc nespal a ráno mě pěkně škrábalo v krku. Asi se projevila předstartovní horečka. Cyklo depo bylo u jezera Guggenberger See cca 20 kilásků východně od Regensburgu. A tady jsem opět ocenil organizační schopnosti pořadatelů. Zařídili dvě kyvadlové linky, které vozily sportovce i s kolama k depu a pak zase zpátky. A co bylo nejlepší, nástupní stanice byla hned za rohem hotelu. Prostě špica.
V depu mi pořádně prohlídli kolo, helmu, pytle s věcma, zkrátka všechno. Vyfotili mě s kolem a číslem, aby mi snad můj klenot nikdo po závodě nechtěl „přemístit“. Vyfasoval jsem osobního pomocníka, co mi pomohl uložit kolo a zahalit ho fusakem pro případ deště, ukázal mi co kde je a jak to bude s výběhem z vody. Nakonec mi řekl, že dřív taky jezdil Fořta, že to jsou držáky, ale teď že prej už zmigroval na karbon. No moje pýcha spojená s mým strojem byla silně degradovaná všema těma strojema, co si tam atleti do depa vozili. Připadal jsem si tam se svým drakem jako chudej příbuznej. Kupní síla němců je evidentně stále někde úplně jinde a špičkovejma časovkářskejma kozama se to tam jen hemžilo. Kola s beranama tam tvořila absolutní minoritu. Takže znova opakuju, potřebuju bohatýho sponzora, co mi pořídí pořádnýho draka, abych mohl taky začít v depu machrovat :-). No, a nebo, už konečně vyhrát ve sportce kurva drát. Obzvlášť Scoty se mi moc líbily. Při pomyšlení, že v depu byly uložený kola za pěkných pár desítek milionů, se ani nedivím těm security opatřením. No nakonec všechno zdárně proběhlo a po večeři jsem ještě všechno zkontroloval, dal pro jistotu čip na nohu a šup do postele.
Neděle 1.8.2010
A je to tady. Race day. Budíček v 4:40. V noci jsem spal nádherně. Žádná nervozita a převalování. S tím problémy nemívám. A ještě když člověk pořádně neví, co ho čeká, tak to na nějakou nervozitu není prostor. V hotelu byli hodní a připravili nám snídani už před pátou. No ale po pravdě řečeno po probuzení jsem měl žaludek trochu scvrklej a nacpat do něj něco většího bylo nemožné. Tak jsem nechal švédský stůl stolem a dostal jsem do sebe aspoň sušenky a banán, taková věčná škoda toho lososa a švarcvaldské šunky. No tak holt až zítra ráno. Na start jsme jeli autem, ale samozřejmě byla připravena i kyvadlovka z města. Dorazili jsme tak akorát, aby člověk neměl moc času zevlovat a propadat panice.
Takhle se hromadně startuje v Regensburgu
Všude milion lidí a entropie systému stoupala nad všechny meze. Dofouknul jsem kola na doraz, tak to snad nebouchne, odevzdal pumpu a šel se soukat do neoprenu. Ještě apartní žlutou čepičku na hlavu a byl jsem připraven na rozplavání. Jenže zrovna když jsem se šel rozplavat, tak startér zahlásil, že je 6:45 a že mají všichni opustit vodu. Tak jsem aspoň napustil do neoprénu vodu a šel čekat do davu. Pláž byla celkem široká, ale 2000 kosmonautů v oblecích ji naplnilo k prasknutí. Minutu před startem by se atmosféra dala krájet a adrenalin začínal dělat svoje. A pak to začalo. 7:00 start. Ženu se do vody, která se už vaří. Teda bylo to fakt maso. Tělo na tělo, všude ruce a nohy dalších plavců. Nebyl čas na nic jinýho, než jen hlídat nohy co se mi míhaly před obličejem, abych náhodou nekoupil nějakou do nosu nebo abych nepřišel o brejle. A hlavně neuhnout ani o cenťák. Na první bójku to bylo tak 800m ale husto bylo furt. Ale už se dalo aspoň plavat. Plavu si naprosto v pohodě. Žádnej problém s dechem a ruce vůbec nebolej. Jsem naprosto nadšenej z toho, jak mi to jde. Trochu problém je v tom, že jak trochu zaberu, tak doplavu blok třeba šesti lidí co plavou vedle sebe a nejde se přes ně dostat. Tak plavu za nima a na další bójce se to vždycky nějak zamíchá. A najednou koukám, že už plavu do cíle plavecké části. Jsem u vytržení, jak famózně se mi plavalo. Celejch 3,8km kraulem bez jedinýho problému. Z vody lezu za 1:14:20. Tybrďo to jsem ani nečekal a to tam byly ještě značný rezervy. Takovej povedenej začátek se určitě hodí, říkám si a rvu ze sebe neopren. V depu jsem strávil devět a půl minuty. To mi teda fakt ani nepřišlo. Jen jsem ze sebe sedral neopren, oblíkl jsem si cyklo věci a razil jsem. Asi nějaká dilatace času či co.
Z vody to šlo samo a skoro s úsměvem na tváři
Na kole nás jela ze začátku pořádná halda spolu, ale všichni se snažili tak nějak nehákovat, ale ty rozestupy prostě z kraje nešlo držet. Naštěstí po deseti kilákách začalo stoupání. A pěkný. Všichni funěli jak lokomotivy. Chudáci ty s časovkářskejma kolama a malejma pastorkama. Lámali to do kopce vší silou. Naházel jsem dopředu malou a vzadu třetí největší a nechával jsem jednoho za druhým za sebou. Pak kraťoučkej sjezd a další výšlap. Tahle „horská“ vložka měla tak 15 kilometrů a člověk se na ní pěkně prokrvil. Pak následoval dlouhej sjezd. Já sjezdy nerad. To radši pojedu do kopce a po rovině než z kopce. Zuby nehty jsem se držel řidítek, brzdy jsem žhavil a přál jsem si, aby už byl konec a od strachu se mi nerozklepalo přední kolo. I tak jsem trhnul svůj rychlostní rekord 68km/h. Kolem mě to valili sebevrazi tak 75 nebo spíš 80. Na to teda vitamíny nemám. Stejně jsem je pak během chvíle zase dorazil po rovině. Zbytek osmdesáti kilometrového okruhu je už po rovině mezi polema a vesnicemi. Cyklistika je na kompletně uzavřené trati pro ostatní provoz. I na každé polňačce nebo lesní cestě seděl člověk, co to hlídal, takže pro mě zatím něco neuvěřitelného. Asfalt je na celém okruhu výbornej a hladkej. Nikde žádný díry. V jedný vesnici jen tak dvacet metrů lehce odfrézovaný silnice, jinak cyklistická labůž. Valí to samo a průměr příjemně narůstá. Na začátku druhého okruhu všichni šetří síly na horskou vložku. Celkem bez problémů jsem se vydrápal nahoru a poté co jsem přežil i druhou dávku sjezdů jsem to hrnul dál. Tady už začínali odpadat první jezdci na kozách. V podstatě až do Regenburgu jsem už jen předjížděl. Někde tady jsem přestal pít ten jejich ionťák, protože mi nedělal dobře a z vanilkovýho gelu mi naskakovala kopřivka. Naštěstí byl v nabídce ještě malinovej. Takže jsem střídal kolu s vodou a kousal jsem banány. Všichni se snažili jet férově, i když občas se našel někdo, kdo si chtěl trochu ulehčit. Ale ten pak většinou hned viděl žlutou kartu od rozhodčího, kterých bylo na trati spousta, a nebáli se rozdávat karty. Po druhém kole následoval už jen 20km příjezd do Regensburgu, kde jsem už jen lehce točil nohama, abych se pak rozeběhnul. Před městem jsem překročil pro mě magickou hranici 165km, protože víc jsem nikdy na kole neujel a natož v kuse. Když to tak shrnu, tak kolo bylo v pohodě, bez žádné krize, jen na posledních deseti kilákách mě už tak bolela prdel, že jsem často jel ze sedla a těšil se na běh. Do depa jsem dorazil za 6:18:59. Plánoval jsem tak o deset minut míň, ale i tak spokojenost. Hlavně s tím, že mě vůbec nebolelo koleno ani šlachy pod kolenem. Na trati jsem taky viděl několik nepříjemnejch pádů. Jeden dokonce na úplně rovný silnici. Cyklista v obležení záchranářů, na zemi spousta krve a sanitka v akci. Nevypadalo to pěkně, ale snad to přežil. I to je holt ironman.
Do kopečka to se to jede
Druhý depo bylo jak to první. Všechno dolů a komplet běžecký věci na sebe. I tak to zabralo sedm a půl minuty. V těch depech ten čas fakt běží nějak jinak. Do ruky jsem vzal Shlehu a gel a vyrazil jsem.
Pěkně v parku po měkkém, to by šlo
No teda hrom do čepice, já můžu normálně běžet. To snad není možný. Probíhám centrem města, kde jsou zástupy lidí a ženou mě dopředu. Další část desetikilometrového okruhu vedla parkem, kolem menšího jezera a podle Dunaje zpátky k druhému depu. Všude byli lidi a fandili. Dám si Shlehu, napadlo mě. Odšrouboval jsem víčko, drapnul jsem kelímek a další gel a přitom se mi povedlo celou Shlehu vylejt na zem. No tak si ji holt nedám. Deset kiláků za mnou. A jde se do druhého kola. Patnáct kiláků a já stále běžím. Ale začal se ozývat žaludek. Ionťák jsem do sebe nedostal vůbec a gel jen s velkým přemlouváním abych se hned nepozvracel. Jestli do sebe něco nedostanu, tak to špatně skončí. Nalil jsem do sebe aspoň Magneslife a dal banán. Jediný co mi nedělalo zle, byla kola a voda, ale na to se maraton běžet nedá. Asi to chtělo si na ty jejich gely a ionťák zvykat předem a nespoléhat se na můj kachní žaludek. No jo, to je ale teď už fuk. Půlmaraton za mnou a mě je jasný, že baterky se nebezpečně vybíjej a já budu už spíš jen chodit. Třetí okruh jsem zdolal po indiánsku a už jsem si byl jistej, že cíl dneska uvidím. Na začátku čtvrtýho okruhu jsem udělal dnešní poslední strategický rozhodnutí. Poslední okruh jen půjdu, protože žaludek se vůbec nelepšil. Nepomohla ani sůl, ani Red bull, ani pomeranč, prostě nic. Takže volím ostrou chůzi a jistotu dokončení, než riskantní běh s tím, že může přijít rychlej konec. Operativně propočtu čas a je mi jasný, že 13 hodin asi o chlup nepadne. Pokouším se jít alespoň hodně zostra a rychle. Předcházím spoustu lidí co nevypadaj moc dobře. Už jsem u Dunaje a táhne mě to k cíli magickou silou. Poslední dva kiláky běžím, to prostě jinak nejde, ty lidi vás ženou ať chcete nebo ne. A dokonce se mi běží skvěle. Možná jsem mohl začít i dřív, ale kdo to měl tušit. Adrenalin zase stoupá a endorfiny dělají svoje.
Tak teď už to asi skutečně doběhnu
Poslední desítky metrů po modrém koberci je neskutečná euforie. Myslel jsem, že všechny emoce jsem nechal na trati, ale není to tak. Probíhám cílovou branou a nad hlavou mi svítí 13:03:01. Běh tedy za 5:12:52. Ty brďo, já jsem ironman, to snad není možný. Nechci uvěřit tomu, jak hladce to proběhlo. Čekal jsem obrovský problémy na trati, ale žádný nebyly. Asi jsem měl zase jednou z prdele kliku.
A je to tam, první IM v deníčku
Tak se ještě nechat vyfotit s medailí a to už mi ukazuje další dobrovolník co a jak v cíli. Ptá se, jestli jsem OK. Já že jo, že jsem jen trochu utahanej. V medical stanu leží fůra lidí zabalenejch v termo foliích nebo na infuzi. Teda dohnat to až takhle na okraj, kdy to s váma v cíli švihne, to chce teda sebezapření. Pokračuju dál, povalím se na masážní lůžko a nechám se pořádně zpracovat jednou mladou němkou. Docela jí to jde a nohy si chrochtaj blahem. Pěkně jsem jí poděkoval, převlíknul jsem se a přesunul jsem se do žrádelního stanu. Zkusil jsem žaludek uchlácholit nealkoholickým pivem, ale nešlo to. Tak jsem aspoň snědl housku se sekanou a pak ještě několik jednohubek. Ještě včera jsem se těšil, jak se tady nacpu k prasknutí, ale prd prd. No tak teď už jen poslední věc. Vyzvednout kolo a pytle s věcma z depa a přesunout se do hotelu, kde už čekala Soňa s Anežkou. Check out proběhl bez komplikací a to byla tečka za celým dlouhým dnem. Cestou do hotelu jsem už za tmy potkával ještě běžce na trati, co se svítící tyčkou v ruce směřovali k cíli.
Konec, zabalit a jde se domů
Pondělí 2.8.2010
Ráno jsem se probudil s pořádně prázdným žaludkem, tak jsem na snídani zdlábnul všechno, co mi přišlo pod ruku, zabalili jsme a opustili místo činu. Mise byla u konce.
Určitě se ptáte, jestli do toho půjdu zase. Nejsem sice žádnej chuďas, ale na druhou stranu se mi nechce do toho pokaždé vrážet docela pěknej balík peněz. A ironman v Čechách, kterej by vycházel finančně líp, mě nějak neláká. I když, kdo jednou okusí, už nechce jinak …
Aby si i statistika přišla na své
P.S. Teď si uvědomuju, že jsem nejspíš jedinej IM u nás na vesnici, to musím říct v hospodě a třeba mi koupěj pivo :-).
P.P.S. A Japonci tam byli samozřejmě taky. Já se jich snad letos nezbavím :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)