Kladno, to je to město …

Ano ano, vážení blogy čtoucí přátelé, jak nás přesvědčoval Yo Yo Band, Kladno to je to město … A Kladno to je to město, kde jsem zase po delším maratonském půstu chtěl zaútočit na už trochu vousatý osobák v téhle královské disciplíně.

Ačkoliv jsem si po loňském uvařeném PIMu říkal, že maraton už nikdy, a na podzim jsem si říkal, že když, tak už jen v rámci Ironmana, tak mi samozřejmě jako už několikrát otrnulo a povzbuzen obstojnou formou posledních pár týdnů jsem šel zase do toho. Nijak zvlášť jsem se na to nechystal. Dal jsem si dva delší běhy přes dvacet kiláků a měl jsem z toho moc dobrej pocit. Jinak probíhal celou dobu můj „univerzální“ trénink všech vzdáleností. Pak už jen stačilo si vybrat mezi Kladnem a Stromovkou. Vybral jsem Kladno, dokud ještě nezačnou při podzimním počasí útočit virózy a start tak nebude ohrožen nenadálou indispozicí.

To, že to na Kladně měli letos prvotřídně zmáknuté a vyšlo i počasí, nebudu opakovat, to už se psalo na jiných blozích, serverech a fórech a je to stoprocentní pravda. Takže rovnou k závodu samotnému.

Plán byl jasnej a to 3:40:00. Ze začátku jsem to chtěl běžet tak 5:20/km a pak to zrychlit na 5:10 a rvát to tak co nejdál, dokud nedojdou síly. Pak to už jen dobojovat do cíle a věřit, že to tentokrát vyjde.

Na startu bylo pěkně husto, takže přepálení ještě na okruhu nehrozilo. No i tak euforie a moje milované chladné počasí zastavili časomíru po prvním kilometru na 5:00. Hochu brzdi brzdi, říkal jsem si a držel jsem se zpátky. Ještě v prvním pětikilometrovém okruhu mě minul kolega z práce, který to běhá tak za těch 3:40, ale nenechal jsem se vycukat. Když mě pak míjela i Dagmar Kubrová, tak jsem si říkal, že běží snad na 3:30 (a podle výsledků taky jo) ale opět jsem se nenechal vycukat. První pětka 25:45 znamenala trochu rychlejší začátek, ale nebylo to nic hroznýho. Ve stejnym tempu skoro na sekundu přesně jsem zdolal další tři okruhy na na půlmaratonu jsem byl něco pod 1:50:00. „Sakra, to to dneska běží“, říkal jsem si s dobrým pocitem, že půlku mám za sebou. Kupředu mě hnal MP3 player naládovanej osvědčenou kombinací Divokýho billa, Wohnoutů, Vypsaný fixy, SKA-P a Tleskače. Na pětadvacátým jsem trochu zpomalil, protože jsem začínal pociťovat blížící se problémy. Na třicátým mě už začínaly pěkně bolet nohy a křeče se taky nějak začali hlásit o svoje práva a místo na slunci, takže bez okolků Gutar a další protikřečové tablety do mě. Jenže to šlo od desíti k pěti a nohy bolely čím dál tím víc. Takže posledních deset kiláků jsem občas zařadil chůzi a tempo spadlo přes šest minut na kilák. Osobák byl v nedohlednu, takže další cíl byl pod čtyři hodiny. Poslední pětikilometrové kolečko už byl docela hustej očistec, ale kontroloval jsem čas a sunul jsem si to k cíli. Poslední kopeček byl teda fakt výživnej. Při sebemenší odchylce v běhu mě okamžitě přispěchaly navštívit křeče do lejtek. Ty by ani tak nevadily, mnohem nebezpečnější byly ty, co se pokoušely o stehna. Pak už mě braly i křeče do krku, ale cíl byl blízko. Teda ten atletickej ovál jsem fakt viděl rád. Bohužel už jsem neměl síly na to, abych předvedl známým, kteří přihlíželi v cíli, nějaký důstojný strhující finiš a dosunul jsem to co noha nohu mine až k cílové bráně. No pohled to musel bejt komickej :-). Po proběhnutí cílem se dostavila očekávaná euforie, pro kterou to koneckonců dělám. Křeče se samozřejmě začaly radovat se mnou. V cíli 3:58:01. Žádná sláva, ale nádherný zážitek z běhu v pěkném prostředí a na prvotřídně připraveném závodě jsem měl v kapse.

Když mě pak po půlhodině konečně trochu přestaly bolet nohy, zdlábnul jsem občerstvení a vydali jsme se domů. Proč zas ten osobák nepadnul nemá cenu spekulovat. Neproběhla žádná speciální příprava a podle mě se z obecného tréninku maraton prostě pořádně běžet nedá. To leda tak půlka. Klasicky jsem zdechnul na třicátym kilometru, jako už několikrát. Psychická stránka byla tentokrát v pohodě a motivace byla dobrá. Tak snad až příště. Kde to ale bude, to by byla teď jen pustá spekulace.

Výsledky tady.

Bacha na ty brzdy

Tak jsem si tuhle připadal jak největší cyklistickej trotl. No posuďte sami. Vyrazil jsem takhle zvečera na silničce na trénink před blížícím se triatlonem a říkal jsem si, že do toho budu bušit a posvištím to průměrem silně přes 30 km/h. Hned od začátku do toho šlapu jak zběsilej, ale tachák ne a ne na rovině ukázat víc jak třicítku. Řikám si, že mám asi utahaný nohy a holt to nejede. No jenže ono to nejelo ani z kopce, tam kde to jede padesátkou jsem se dostal sotva ke čtyřicítce a to jsem tomu musel ještě vydatně pomáhat. To už jsem si říkal, že je to nějaký divný a začal jsem čuchat technický problémy. Jenže za jízdy nebylo nic slyšet, žadný cvakání ani šustění, tak jsem to rval dál. Po padesáti kilometrech jsem toho už měl plný brejle a stavil jsem se na pivo. Když jsem stavěl kolo ke zdi, tak jsem si nechtěně šáhnul na zadní ráfek. Byl teda pěkně rozhicovanej. No a pak to bylo jasný. Měl jsem čelist od zadní brzdy připláclou na ráfku, takže permanentně brzdila. No zanadával jsem si do debilů, ale jen potichoučku, aby chlapi co tam seděli na zahrádce nezpozorovali, co jsem to za trumpetu. Takže jsem to srovnal a hned to po rovině jelo skoro čtyřicet. To už bylo jiný kafe.

Asi za čtrnáct dnů jsem jel na závody a protože si teď pokaždý ty brzdy kontroluju, tak jsem ji mršku odhalil, jak byla zase připláclá na ráfku. To bych si na cyklistický části pěkně užil.

No a aby s těma brzdama nebylo všem dnům konec, tak se mi poslední dobou zdálo, jako že mi to občas za jízdy drhne a občas ne. Ale když jsem to kontroloval, tak to bylo pokaždý v pohodě. No a pak jsem přišel na to (teda přili na to v servisu, kde jsem to měl na seřízení), že mám povolený, nebo posunutý nebo čert ví co, ložiska v zadním kole a jak jsem si na to sednul, tak to zadní kolo se pohnulo a vesele se třelo o brzdu. Svině :-).

Takže teď už kontroluju nejen před každou vyjížďkou brzdy, ale i to, jestli není v kolech nějaká podezřelá vůle. No holt chybama se člověk učí.

Doksyman sprint triatlon 2008

Letošní premiérovou tri sezónu jsem měl v plánu ukončit half ironmanem na Mácháči při Doksymanovi 2008. Bohužel se mi do cesty postavila rodinná oslava trochu většího kalibru, po které bych teda HIM určitě nedal, takže jsem malinko změnil plán a přihlásil jsem se na kratší sobotní variantu. Protože rád cokoliv slavím, tak jsem takhle zabil dvě příjemné mouchy jednou ranou. Však ono na ty dlouhé distance dojde příští rok v zásadně bohatším obsazení.

Takže tentokrát se tedy bude psát o sobotním sprint triatlonu.

Když jsme v sobotu dopoledne vyráželi směr Mácháč tak počasí teda nic moc. Foukal pěkně nepříjemnej vítr a teplo taky vypadá jinak. Ale vždyť mě vlastně takový počasí vyhovuje, tak co si tady stěžuju :-). Každopádně jsem byl zvědavej, na potácející se návštěvníky taneční seance, která se na Mácháči konala v pátek a protáhla se až do sobotního rána. Ale nic z toho nebylo, protože taneční křepčení se konalo na druhé straně jezera než naše křepčení sportovní. Takže co se tohohle týče byl na všech frontách klid. Po příjezdu byla klasika. Prozkoumal jsem prostředí (na Mácháči tradičně pěkné), konečně jsem se osobně pozdravil s Běhajícím podpantoflovým manželem (který si to pak užil se vším všudy), projel jsem se na kole abych trochu rozhejbal tuhý tělo a pak už se jen čekalo až se přiblíží start triatlonu. Mezitím proběhla dvě klání v plaveckých závodech na 700 a 3000m, takže o zábavu při čekání bylo postaráno. Na hladině se díky silnému větru dělaly celkem extrovní vlny, takže plavání bude asi výživný. Ukládání do depa bylo v klidu, takže chvíli před startem jsem se ještě proklusnul a šlo se do akce.

Na Mácháči je pěkně

Při rozpravě mě teda Valda trochu zaskočil menší změnou, kdy se z depa muselo běžet s kolem cca 250m kvůli rozbité silnici aby si prý ti, co mají drahá kola neničili materiál. No když tu silnici srovnám s tím, kde se začínalo v Ostré, tak tahle byla rozhodně lepší a myslím, že při troše pozornosti by to ta kola přežila, ale bylo rozhodnuto takhle, takže šmidra. Naplánoval jsem to teda tak, že z depa poběžím bos a do treter se obuju až na místě, kde se mohlo nasednout. Zpátky po kole už to nějak docvakám v tretrách, což bude určitě docela baletní vložka.

Start plavání byl na příjemně široké pláži, takže po startu nebyla ani taková šavlovačka jako jindy a jinde. Začal jsem kraulem a poté co dýchám na každej druhej záběr se nezadýchávám a peru to vstříct první bojce. Plave se proti vlnám, který jsou fakt velký a občas mám problém zjistit kde je bojka. Ale plavu s davem, tak to zas takovej problém není. Za první bojkou jdou vlny pěkně ze strany. Když jsem se už popátý napil a pěkně zakuckal, tak tenhle úsek dávám prsama, protože nepomohlo ani nadechování se po vlnách. Po druhé bojce už se plave ke břehu s vlnama v zádech a to bylo moc příjemný. Občas mě nějaká vlna sympaticky popohnala výrazně ke břehu. Střídal jsem kraula s prsama, teda spíš ty prsa, protože při kraulu jsem nepříjemně zatáčel a ztrácel jsem směr.

No my ten Mácháč snad přeběhnem

Z vody jsem vylejzal na standardních pozicích a šup do depa pro kolo. Beru jen helmu, brejle, rukavice a dobroty do kapsy. Tretry, ponožky a kolo pěkně do rukou a už se běží. Na asfaltu, kde se už mohlo naskočit jsem si na pekelně zasraný nohy s menšíma obtížema nadal ponožky a tretry a hurá na stíhací jízdu.

Teda to kolo, to byla labůž. Jelo se na uzavřený trati, na nádherně hladkym asfaltu a většina trati byla krytá lesem, takže ani moc nevadil vítr. Předjížděl jsem jednoho závodníka za druhým a posouval jsem se dopředu. Ani si neuvědomuju, že by mě nekdo předjel. Dopřával jsem si jonťák s gelem abych se napakoval před během a kolo jelo skutečně dobře. Jen mě trošku vytáčelo, že mi řetěz lehce chrastil o prední přesmykač a trochu to šustilo. Sice jsem to měl v servisu, ale budu to muset doma ještě poladit. Taky jsem si všimnul, že skoro nikdo nejezdí v cyklo rukavicích, tak na to taky příště na sprintu prdim a aspoň ušetřim pár sekund v depech.

Na konci kola opět těch 250 metrů cupitání v tretrách do depa, pak rychle helmu a tretry dolu a nasadit čepici a maratonky. No běžet v těch silničních tretrách je fakt vyšší dívčí a ještě dva dny poté mě bolely paty. Protože na trati nebyla občerstvovačka, ale byla jen na výběhu z depa, tak jsem se ještě pořádně napil, abych pak náhodou nestrádal.

Na běhu to bylo dobrý a než jsem rozběhnul nohy po kole, tak to trvalo snad ani ne kilometr. Pak jsem začal nabírat na rychlosti a brzo jsem začal předbíhat ty co už tuhly. Hned po depu mě předběhl první a poslední člověk, pak už jsem předbíhal jen já někoho. A to je vždycky dost motivující pro další zrychlování. Po menší asfaltové vsuvce se vběhlo do lesa a běželo se po písčitejch cestách, který byly místy pěkně rozbředlý a silně mi to připomínalo brodění se v písku na triatlonu v Lysé nad Labem. No ale trať byla pro všechny stejná a stejně spravedlivá. Ani jsem se nenadál a byla tady otočka a pak už to šlo rychle do cíle.

V cíli jsem se tentokrát cítil výborně a ani jsem nebyl zdrchanej. Po menším občerstvení ale už nezbyl čas na nic jiného, než si sbalit fidlátka a vyrazit k domovu, protože sud piva už čekal a kejty se točili na rožni. Takže jsem ani nezůstal na vyhlašování a tradiční poklábosení po závodě, ale výsledky byly rychle k mání na internetu, takže parádní servis. To musím vůbec organizátory z eTriatlonu pochválit, protože organizace neměla chybu a všechno klapalo stejně jako na Orlíku. Mají u mě velký červený puntík. Je mi trošku líto, že to byl pro mě poslední triatlon letošní sezony, ale zase začínají podzimní běžecké závody, kde bude zábavy taky dost. Takže se uvidíme na podzim někde na běhu.

Výsledky tady.